Systém vzdělávání v ČR

  Doporučené otázky k diskusi:

·        Snažte se dohodnout na definici „optimálního vzdělávání a výchovy pro českou společnost 2000 - 2020“.

·        Navrhněte optimální systém vzdělávání a výchovy v ČR. Systém by měl mj. řešit následující problémy: veřejné vs. privátní školy; role rodičů; curriculum; příprava pedagogů; hodnoty; struktura středních škol; přijímací zkoušky; podpora výzkumu.

·        Jaké jsou klíčové překážky k dosažení Vašeho „optimálního systému vzdělávání a výchovy“ a jak je lze efektivně překonat?

Definice optimálního vzdělávání

 Diskutující se nejprve pokusili definovat cíle vzdělávání.[1] V debatě bylo možné rozlišit dva pohledy na tuto problematiku. První skupina účastníků definovala cíle vzdělávání v podobě přejímání a osvojování společenských hodnot: etiky, spolupráce, chování ve společnosti a tvořivosti. Druhá skupina viděla cíl vzdělávání především v efektivním rozvíjení dovedností a schopnosti aktivně participovat na světě informací.

Prakticky všichni účastníci zdůrazňovali klíčový význam vzdělávání pro získávání osobní konkurenční schopnosti vůči zbytku společnosti a následně pro konkurenceschopnost národa resp. ekonomiky jako celku vůči zbytku světa. Z tohoto hlediska nejsou výše uvedené dvě definice cílů vzdělávání neslučitelné. Naopak, vzájemně se doplňují, neboť optimální vzdělávací systém by měl naplňovat obě dvě skupiny cílů. S určitou dávkou zjednodušení lze říci, že k formování hodnotového systému by měla napomáhat především rodina, další instituce neformálního vzdělávání (např. zájmová sdružení nebo církve) a předškolní a základní školní výchova. Rozvíjení schopnosti aktivní práce s informacemi by mělo být především předmětem středních a vyšších stupňů vzdělávání.

Důležitým pojmem, ke kterému směřovala řada vystoupení, byl pojem svobody volby. Vzdělávací systém by měl být pokud možno založen na svobodné volbě, měl by posilovat a rozvíjet individualitu a iniciativu studentů resp. jejich rodičů. Důležitou úlohu v kvalitním vzdělávacím systému musí hrát jedinec. („Naučme člověka, jak se má sám vzdělávat.“) Rozvíjena by měla být schopnost jednotlivce pracovat s informacemi a rozhodovat se, nikoli jen dovednost pasivně opakovat data (byť existuje určité minimální penzum dat, jehož znalost podmiňuje kvalitní komunikaci).

Někteří diskutující považovali za nutné si při vymezení cíle vzdělávání nejprve ujasnit, jaké trendy ovlivní budoucí orientaci České republiky, neboť podle jejich názoru určuje společnost školu více než škola určuje společnost. Za tři základní faktory budoucího společenského vývoje v ČR účastníci označili proces globalizace, proces vstupu do Evropské unie a masové rozšíření internetu. Společným jmenovatelem těchto trendů je podle jejich názoru vývoj směrem k otevřené společnosti. Obecným cílem vzdělávání tak měla být výchova člověka k úspěšnému životu v otevřené společnosti. V této části diskuse nesčetněkrát padly výrazy „globální“, „informace“, „internet“ či „otevřenost,“ které jakoby měly předznamenávat konec starého světa a příchod nového typu  společnosti. Vzdělávání by mělo občana připravit na úspěšný život v tomto „Brave New World“.

Naopak zastánci definice vzdělávání jako procesu založeného na svobodě volby připomínali, že klíčová je svoboda a individualita jednotlivce. Systém vzdělávání by měl být otevřený v tom smyslu, že by měl jednotlivcům umožňovat svobodu volby a ne je formovat do nějaké předem zkonstruované podoby. Opět lze konstatovat, že mezi oběma pohledy není nutně tak diametrální rozdíl, jak by se na první pohled mohlo zdát. Představa „otevřené“ školy s individuální svobodou volby je zcela konsistentní s představou otevřenosti společnosti jako celku.

Část diskuse o definici optimálního vzdělávání byla věnována tomu, jak vůbec měřit výsledky vzdělávání, a to především v oblasti vysokého školství. Při této debatě se vyčlenily dva hlavní tábory, které lze zjednodušeně označit za tábor ekonomů a tábor sociologů. Ekonomové navrhovali měřit efektivitu vzdělávání především podle výnosů ze vzdělávání, tj. podle citlivosti mzdy na dodatečnou jednotku vzdělání. Zástupci skupiny sociologů vyjadřovali určitou skepsi k tomu, zda trh může fungovat jako nástroj vyhodnocování úspěšnosti vzdělávání. Upozorňovali na to, že tržní reakce na vzdělání obvykle přichází s velkým zpožděním a nemusí proto včas signalizovat problémy. Jinými slovy, hodnocení vzdělání založená na dnešních výnosech ze vzdělání vlastně hodnotí minulý a nikoliv aktuální stav vzdělávacího systému. Sociologové propagovali myšlenku evaluace škol, případně další pomocné metody vyhodnocování úspěšnosti vzdělávacího procesu a vzdělávacích pracovníků (např. množství článků či citací v odborných časopisech, počet patentů a podobně).

Jakým směrem změnit současný vzdělávací systém?

Mezi účastníky Lípy existovala vcelku vzácná shoda v tom, že stávající vzdělávací systém má daleko k systému optimálnímu a že neumožňuje dosažení výše uvedených cílů, protože je příliš centralistický, etatistický a protože vztah žáka k učiteli je stále vztahem submisivity, nikoliv vztahem partnerským. Často kritizován byl sklon stávajícího školského systému[2] ke zprůměrování, nivelizaci, což vede k potlačení motivace a soutěživosti. Vzdělání často neplní svou roli již proto, že studenti jsou ve školách učeni především memorovat fakta, nikoliv přemýšlet a tvořit[3].  Chybu spatřují účastníci jak v systému školství, tak v hodnotovém systému samotných lidí, kteří často blokují osobnostní rozvoj svůj či svých dětí.

Obecná shoda existovala v tom, že jádrem první fáze výchovy by měla být výchova v rodině. Ta by měla spolu se základním a středním školstvím přispívat především k osvojování hodnot, získávání základních dovedností a rozvoj tvořivosti. Výuka by měla probíhat v úzké spolupráci pedagogů a rodičů. („Mezi rodinou a školou je zatím stále tlustá dělící čára.“) Vysoké školství by mělo být velmi diverzifikované, mělo by rozvíjet především schopnost aktivně pracovat s informacemi.

Prvním krokem pro zvýšení efektivnosti vzdělávání by podle diskutujících měla být liberalizace a především decentralizace školství, přičemž stát by garantoval pouze přesně definované minimum a podporoval by vzdělávací alternativy.[4] Mělo by dojít k vytvoření stavu, kdy rodiče jsou daleko více odpovědni za úroveň vzdělávání svých potomků. Toto přání doplňovala řada účastníků požadavkem, aby byly dány větší pravomoci radám škol. V některých pracovních skupinách padly návrhy týkající se inkorporace vzdělávacích účtů či kupónového financování do systémové struktury školství, které by pravděpodobně zvýšily tlak studentů resp. rodičů na efektivitu studia. Systém financování prostřednictvím kupónů by byl pravděpodobně stabilnější, přitáhl by do školství kvalitnější lidi a hlavně by vytvořil vztah mezi rodiči - zákazníky a školou - servisem. Padla však i otázka, zda je takováto změna slučitelná s českou mentalitou.

Téměř všichni se shodli na nutnosti zavedení placeného minima na vysokých školách. Diskutující jednohlasně podpořili možnost rozvoje soukromých škol, které by se časem měly podílet na výchově a vzdělávání budoucích špiček, zároveň však zazněly obavy z  možnosti přílišné diferenciace kvality lidského kapitálu na soukromých a státních školách. Střední a vysoké školství by se mělo stát trhem škol - korporací, které v logice již zmíněných návrhů nabízejí zákazníkům - rodičům a studentům - placené služby. Otázka podílu samotných rodičů a studentů na platbách za služby nebyla rozebírána, skupiny se pouze shodly na nutnosti konkurence mezi školami. Stát by měl prostřednictvím regulace trhu garantovat minimální kvalitu vzdělání.  Zvýšení soutěživosti by vytvářelo tlak na pedagogy, kteří by tak byli nuceni zvyšovat kvalitu své práce. Jedním a zřejmě také nejdůležitějším klíčem umožňujícím porovnání pedagogů a potažmo jednotlivých škol by byly univerzální maturity. Maturita v současné podobě nemá vypovídací hodnotu a na vysokých školách ji neberou vážně. Diskutující se tak shodli na požadavku jednotných maturit, které by se tak měly stát průkazným dokumentem pro vstup na vysoké školy. Větší důraz by měl být kladen na výstupní, ne na vstupní zkoušky, neboť testování na výstupu vede i k hodnocení učitelů, shodla se skupina. Jednotná závěrečná  zkouška by byla vysvědčením  pro absolventy a jejich učitele ale také nutnou a často i postačující podmínkou pro vstup na vysokou školu. Přijímací zkoušky na vysokých školách by měly být podle některých účastníků nahrazeny sítem zkoušek z odborných předmětů v prvních semestrech (trimestrech) studia. Podle jiných účastníků ale toto prodloužení „přijímacího období“ může zvyšovat riziko korupce, ať už vzhledem k nižší transparentnosti celého procesu, nebo vzhledem k tomu, že s délkou doby roste pravděpodobnost korumpování.

Další důležité způsoby, jak zkvalitnit vzdělávání na vysokých školách, spatřují diskutující především ve výzkumu a v zahraničních stážích. Výzkum by měl ve studentech podpořit snahu aplikovat získané poznatky. Zahraniční stáže jsou podle některých účastníků jednou z mála institucionalizovaných možností, jak se naučit samostatně myslet. Na téma provázanosti vysokých škol s výzkumem ale zazněl i menšinový kritický názor, který tvrdil, že výsledkem spojení výzkumu a výuky často bývá pouze výzkum pro výzkum a v některých oborech může jít o výzkum zcela fiktivní, neboť dané obory dnes již představují jen uzavřenou množinu poznatků, na nichž už nelze příliš vyzkoumat, lze se je jen naučit (např. anatomie). Většinový názor ale trval na tom, že je obvykle prospěšné hledat propojení mezi vzděláváním a výzkumem

Řada účastníků upozorňovala na to, že s rozvojem internetu a dalších komunikačních kanálů se  výrazně zpřístupnily možnosti vzdělávání alternativními mimoškolními formami, mezi jiným i  tzv. „distant learning“. Podle některých diskutujících nemůže komunikace prostřednictvím počítače nahradit výuku na základních školách, protože vylučuje bezprostřední kontakt s okolím. Jiní diskutující naopak upozorňovali na to, že „virtuální“, internetová škola představuje velmi efektivní formu studia a že v horizontu několika málo desetiletí lze čekat, že s rostoucí penetrací internetu do společnosti se výrazně sníží význam stávajících „kamenných“ škol a naše školství bude vypadat podstatně jinak. Podobně se prý v minulosti změnil přístup lidí k automobilům či k televizi.

V diskusi zazněly i některé další, podobně vyhraněné návrhy na potřebné změny ve vzdělávacím systému. Například jeden účastník argumentoval, že na základě existujících empirických výzkumů by ke zkvalitnění výuky měly pomoci dvě věci: prodloužení přestávek a zkrácení výuky. Jiný účastník přišel s doporučením, aby se na školách nejen učila angličtina, ale aby se také začalo vyučovat v angličtině. Takový názor je jistě extrémní, ale určitým prvním krokem by bylo například, aby alespoň bakalářské, diplomové a disertační práce na vysokých školách bylo standardně možné a vhodné odevzdávat v angličtině, jak je to běžné v některých jazykově velmi gramotných zemích, jako například ve Švédsku.[5]

Ještě radikálnější návrh požadoval generační výměnu učitelstva na základních školách (i za cenu razantních opatření typu zrychleného odchodu do důchodu). Autorka podpořila tento svůj návrh konstatováním, že kvalita základního školství je bohužel nepřímo úměrná jeho feminizaci. Její další námět směřoval ke zrušení pedagogických fakult, na kterých dochází k „rozšířené reprodukci“ nekvalitních učitelů(-ek). Pedagogové by podle ní měli být především odborníci, kteří v daném oboru absolvovali standardní vysokoškolské studium (byť obohacené o základní pedagogické poznatky), nikoliv především odborníci na pedagogiku, kteří pouze absolvovali jakýsi doplňkový kurz.

Samostatná část diskuse se zaměřila na úlohu státu v systému vzdělávání, jejíž přesné vymezení považuje řada účastníků Lípy VII za klíčové pro konstrukci celého systému. Je potřeba přesně definovat, co má stát za úkol. Velká část účastníků především požadovala oddělit od sebe funkce regulátora a provozovatele na trhu se vzděláním, které v sobě stát dosud spojuje. Jeden z vystupujících v této souvislosti navrhoval zřízení jakési „České vzdělávací“, po vzoru České pošty. Jiní účastníci diskuse ale na základě vlastních zkušeností varovali před vytvářením podobných molochů jako jsou České pošty, České dráhy či Telecom. Šlo by o příliš velký, obtížně řiditelný kolos. Stejně jako v jiných odvětvích by de-etatizace ve školství měla být doprovázena deregulací a zavedením konkurence.

Překážky

Za hlavní překážku dosažení optimálního systému vzdělávání považovala většina účastníků setkání Lípa VII společenský hodnotový žebříček, který klade relativně malou váhu na vzdělání jako hodnotu samu o sobě. Výsledkem je převažující spokojenost společnosti se současným stavem.[6] Další významnou a velmi účinnou překážku proti změnám stávajícího stavu je také pohodlnost učitelů a dalších, jimž stávající systém vyhovuje. Jako další bariéra také byly uváděny špatné azylové zákony, které znemožňují alespoň nějaké - byť v českých podmínkách velmi omezené - „nasávání mozků“. Jinou potenciální bariéru představuje podle některých účastníků riziko vzniku „duální společnosti“ vyplývající z dělení na elitu a ne-elitu, které by mohlo vést až ke ztrátě sociální soudržnosti.

Při odpovědích na otázku, jak tyto překážky zefektivnění systému vzdělávání překonat, bylo možné rozlišit dvě základní skupiny argumentů. První skupina kladla důraz na vnitřní změny v myšlení lidí, v jejich hodnotové orientaci. Lidé si podle tohoto pohledu musejí nejprve sami uvědomit, že vzdělávání je hodnotou samou o sobě a že vzdělání samo hodnoty produkuje.[7] Druhá skupina názorů naopak tvrdila, že systém lze změnit snáze zvenčí, ať už nějakou drakonickou reformou, nebo spíše cíleným tlakem na změnu systému. K tomuto tlaku má údajně přispívat postupující integrace ČR do západních struktur; určitou roli mohou sehrát například také média, pokud budou veřejnost „bombardovat“ informacemi o nízké kvalitě domácího školství.

Závěr, že vzdělávací systém lze změnit spíše zvenčí, se zdál převažovat. Podstatné je nicméně spíše to, že většina účastníků se shodovala v tom, že důležitým předpokladem přechodu k „optimálnímu“ systému vzdělávání (při všech zmíněných rozdílech ve vymezení takového systému) je změna stávajícího systému hodnot tak, aby kladl podstatně větší váhu na vzdělání jako hodnotu samu o sobě. Takový posun v hodnotovém systému vyžaduje, aby ve společnosti existovala všeobecná nespokojenost se stávajícím stavem vzdělávání. To zatím bohužel neplatí.

Diskusí o změnách hodnotového systému se plynule přesouváme do druhého bloku diskuse, věnovaného právě systému hodnot v ČR.

Zpět