České úspěchy

Doporučené otázky k diskusi:

·        Jak zní Vaše definice úspěšných organizací? Jsou zkušenosti z podniků použitelné pro řízení měst a vice versa?

·        Souhlasíte s tím, že Jičín, Český Krumlov a SEPAP jsou příklady velkých úspěchů a proč?

·        Jsou jejich zkušenosti společensky využitelné pro zlepšování dalších společenských a ekonomických subjektů?

Definice úspěchu obecně

Na úvod se diskutující pokusili úspěch definovat. Podle nejjednodušší definice je úspěchem naplnění stanoveného cíle. Podrobnější diskuse ale naznačila, že jde i o kvalitu cíle, což v sobě zahrnuje především vhodné nastavení cíle, který by měl být ambiciózní a přitom splnitelný.[1] Cíl by měl zajistit dlouhodobé přežití a další rozvoj dané entity (firmy či obce) a měl by také být přesně vymezen. Jeden z účastníků také připomněl, že „podmínkou úspěchu je vědět odkud jdeme, kde jsme a kam jdeme.“ Z toho vyplývá, že definici úspěchu je vhodné rozšířit tak, že „úspěch je důsledkem dobře komunikované strategie a cílů“. Nelze totiž posuzovat úspěšnost člověka, firmy, města, resp. státu, neznáme-li jeho strategii. A naopak, za úspěšného je považován ten, kdo dokáže vybudovat „image“ a o svém úspěchu dokáže ostatní přesvědčit. Řada účastníků proto zdůrazňovala, že úspěšný člověk, firma, město je kredibilní, je důvěryhodný vůči klientům, občanům, a je respektovaný v očích ostatních lidí, včetně svých konkurentů.

Za důležitou složku úspěchu považuje většinu účastníků také prvek dlouhodobosti. Úspěch tedy není pouze krátkodobým dosažením nějakého cíle, ale systematickým výsledkem dlouhodobé strategie.

Přesné stanovení cílů sice usnadňuje kvantifikaci úspěchu, nicméně řada účastníků považuje kvantifikovatelnost úspěchu za problematickou. Čísla, kterými se úspěch měří, jsou obvykle velmi diskutabilní a pouze nahrazují něco jiného, neměřitelného. Úspěch je navíc pojem velmi relativní, protože například krach určité firmy může být úspěchem pro konkurenci.

Někteří diskutující dokázali spíše než úspěch definovat neúspěch. Nicméně díky tomu bylo možné přijít i se dvěma negativními vymezením úspěchu. Za prvé, neúspěchy, problémy a potíže jsou obvykle mnohem více medializovány než úspěchy. Úspěch lze tedy s určitou dávkou nadsázky hledat především v oblastech, o kterých se příliš nemluví či nepíše v médiích. Za druhé, úspěch je v domácích zeměpisných šířkách obvykle úzce korelován se závistí. Dobrou negativní definicí úspěchu v českých podmínkách se proto zdá být to, zda v okolí vyvolává závist.

Úspěšnost člověka a hodnoty

Diskuse o pojetí individuálního úspěchu v České republice se do značné míry odvíjela od předchozích debat na téma hodnotového systému. Účastníci konstatovali, že v České republice se vlivem čtyř desetiletí komunismu převrátil pojem úspěchu. („Za úspěch se pokládalo, pokud někdo dokázal při minimálním úsilí ‘přežít’ v zaměstnání, aniž by přitom byl jeho nadřízený příliš nespokojený.“) Lidé tím zlenivěli a dodnes mnoho z nich netouží po skutečném, „nepřevráceném“ úspěchu. Objevily se ale i optimističtější pohledy, podle nichž je dnes už úspěch širším pojmem, který nezahrnuje jen ‘přežití’, ale i kvalitu života.

Druhým faktorem, který odrazuje od usilování o úspěch, je strach z kritiky okolí. Tato kritika souvisí s tím, že skutečný úspěch je v Čechách stále považován za něco podezřelého. Existuje zde silné povědomí, podporované dílčími negativními příklady, že úspěchu lze dosáhnout především nepoctivými metodami. Třetím důležitým faktorem, který může úspěch v českých podmínkách znechutit a může komplikovat rozvoj schopných domácích manažerů, je závist, vyplývající především ze zakořeněného rovnostářství české společnosti.

Problémem je v České republice podle některých názorů i výměna lidí na řídících funkcích, protože "zde lidé umí jen stoupat vzhůru; toho, kdo odchází z funkce na nižší post, byť i dobrovolně, lidé považují za neschopného blbce." Přitom např. v USA je takový proces údajně považován za běžný.

Zajímavá debata se v jedné diskusní skupině rozpoutala nad otázkou, zda by definice úspěšného člověka měla zahrnovat i kvalitu jeho soukromého života, tj. např. spokojený rodinný život. Našly se argumenty pro. Za prvé, problémy v rodině nebo odmítání klasických hodnot mohou signalizovat poruchy osobnosti, které by se mohly odrážet i ve vztazích na pracovišti. Za druhé, lidský život je jeden celek a jeho úspěšnost by se měla také jako jeden celek posuzovat. Protiargumenty naopak stavěly na tvrzení, že mezi pracovním a soukromým životem existuje pomyslná „tlustá čára“ a že pro vlastníky firem by měly být rozhodující pracovní výkony jejich zaměstnanců.[2] Jako kompromis mezi oběma názorovými proudy lze pak brát názor, že člověk může být v práci úspěšný i bez kvalitního rodinného života, ale ostatním by se neměl dávat za vzor.

Úspěch v případě soukromé firmy

Definice úspěšného podniku se obecně může lišit v závislosti na kultuře, globálně ale vítězí standardní, „americký“ model, podle něhož je vymezení úspěšné firmy poměrně jednoduché: základním měřítkem úspěchu soukromé firmy je dlouhodobé dosahování zisku. Cesta k úspěchu vede přes správnou motivaci manažera, který má ambice něco dokázat a energii pro naplnění cílů. Může se stát, že manažeři si stanoví nízké cíle, aby jejich naplnění bylo snadné a rychlé a oni se mohli prezentovat jako úspěšní. Úspěch se dá i krátkodobě uměle vytvořit, například „přizpůsobením“ hospodářských výsledků firmy. Opravdová kvalita se však projeví až za delší dobu.

Podle jiného, poněkud komplikovanějšího pohledu se za úspěch podniku dá pokládat, jsou-li uspokojováni současně akcionáři, zaměstnanci i odběratelé (zákazníci) podniku a budí-li firma respekt u dalších subjektů na trhu, včetně svých dodavatelů a zejména konkurentů. Úspěchem "po česku" ovšem může být i pouhé přežití podniku. "Úspěšný je ten, kdo není klientem České finanční či Konsolidační banky," padlo v jedné skupině. Někteří účastníci navrhovali ztotožňovat úspěch s  nezadlužeností firmy, nicméně toto vymezení si rozhodně nezískalo všeobecný souhlas, protože u kvalitních podnikatelských projektů by takový požadavek mohl být naopak kontraproduktivní.

Obsáhle byl diskutován příklad společnosti AssiDomän Sepap, a.s., který byl prezentován v případové studii na setkání. Drtivá většina účastníků se shodovala, že výsledky této firmy lze označit za úspěch. Jeden z nich k tomu poznamenal, že „takový zázrak to není, oni to jen narozdíl do jiných nezblbli“, nicméně zároveň jedním dechem dodal, že v českých podmínkách, kde se „zblblo“ leccos, o úspěch skutečně jde.

Úspěch města

  Úspěch města se měří obtížněji než úspěch firmy, protože u měst není finanční prosperita konečným cílem snažení, ale pouze prostředkem k naplnění cíle, jímž je zabezpečení kvality života obyvatel. („Úspěšné město je takové, kde žijí spokojení lidé.“) Někteří účastníci navrhovali konkrétní kritéria, jak měřit úspěch města v porovnání s jinými městy - například průměrným příjmem na jednoho obyvatele, úrovní služeb nebo dynamikou probíhajících procesů.

Jako konkrétní případy českých úspěchů byly diskutovány případy Českého Krumlova a Jičína, kterým byly věnovány dvě podkladové studie. V případě Českého Krumlova bylo v diskusi jako důležitá složka úspěchu zdůrazněno vyřešení romské otázky. Za nepřímé podpory města byly založeny rómské firmy na úklid a stavební práce, které zaměstnávají většinu Rómů ve městě, takže jejich soužití s „gadži“ je v zásadě bezproblémové. Různé zato byly pohledy diskutujících na využití kulturního zázemí města, daného rozsáhlým památkovým fondem. Je sice chvályhodné, že se pomocí privatizace podařilo domy opravit a využít je pro podnikání, ale podle některých diskutujících se to nedá považovat za jednoznačný  úspěch Českého Krumlova ve srovnání s městy, které podobnou výhodu neměly. („Nelze poměřovat města s různými startovacími podmínkami.“) Určitou otázkou do budoucna zůstává udržitelnost úspěchu, protože zastupitelstvo města nyní musí velmi pečlivě hledat rovnováhu mezi přílivem turistů a únosností pro obyvatele města a památky.

  Hlavní úspěch Jičína spočívá v jeho zájmu o investory a o podporu vlastních podnikatelů, shodli se diskutující. "Jičín skákal kolem německých investorů, dnes investice má a nejmenované město, které kolem investorů skákat odmítlo, mu je teď závidí," padlo při debatě.

Přenositelnost zkušeností z řízení firem do neziskové sféry   

Obecně panovala shoda, že manažerské zkušenosti z řízení firem nejenže jsou přenositelné do neziskové sféry, ale takový přenos je v drtivé většině ku prospěchu věci. („Například nemocnici nemusí řídit doktor, ale manažer.“) Bylo upozorňováno na to, že veřejnoprávní korporace se na rozdíl od firem vyznačují menší akceschopností, politickými tlaky, krátkodobým plánováním a rozptýlenou odpovědností, což jim brání na cestě k úspěchu. Čím více v nich jsou aplikovány manažerské principy, tím lépe budou dosahovat svých cílů.

Názory na míru aplikovatelnosti manažerských principů se do značné míry lišily podle toho, zda diskutující pracují v ziskovém či neziskovém sektoru. Lidé pohybující se v soukromé sféře tvrdili, že principy řízení jsou plně aplikovatelné. Upozorňovali na to, že s určitou dávkou zjednodušení lze obyvatele města přirovnat k vlastníkům-akcionářům, zastupitelstvo k představenstvu a starostu k předsedovi představenstva resp. generálnímu řediteli. Tito volení zastupitelé spravují podobně jako najatý management cizí finanční prostředky. Zmíněn byl v této souvislosti případ USA, kde některá města mají přímo právní formu podniků (corporate cities).

Naopak lidé z neziskového sektoru s touto představou souhlasili pouze částečně. Ze svých zkušeností totiž znají některé překážky, proč nelze vše plně přejmout. V realitě není analogie mezi firmou a městem zcela dokonalá a „corporate cities“ jsou spíše výjimečnou záležitostí. Hlavním problémem v případě měst a politiky obecně je především 4-letý volební cyklus, v jehož důsledku existuje ve městech na rozdíl od standardních firem podstatně méně těsná vazba mezi majiteli a managementem v mezidobí mezi volbami. V případě státu je tato vazba ještě méně těsná. Rozdíl je také v tom, že zatímco manažeři svůj úspěch měří ziskem, pro politiky je úspěchem znovuzvolení. Hodnocení práce radních je obtížněji měřitelné a v praxi se zakládá na subjektivním mínění obyvatel, které zajímá především uspokojení různých partikulárních zájmů (zaměstnanost, bezpečnost na ulicích, vztah k menšinám, kvalita životního prostředí, atd.).

Někteří diskutující navrhovali, že by k přenosu manažerských dovedností mezi firmami a politikou přispěl volnější obousměrný přechod mezi oběma sférami. Dnes je ovšem politika vnímána jako stigma, což odrazuje manažery od vstupu do politiky, naopak pokud bývalí politici odcházející do podnikatelské sféry, bývá to vnímáno spíše negativně, jako důkaz toho, že svých konexí z politiky chtějí zneužívat v businessu.

Mezi firmami a městy může podle jednoho názoru existovat velmi silný vztah vedoucí k přenosu rozhodovacích mechanismů, protože úspěšné firmy přispívají do rozpočtu měst. Zmíněný účastník tvrdil, že například na mladoboleslavská radnice si nedovolí udělat zásadní rozhodnutí bez souhlasu Škody Auto.

Diskutováno bylo i to, zda by principy řízení státních financí měly být stejné jako principy firemních financí. Někteří účastníci tvrdili, že úspěšnost města či státu vyžaduje nezadluženost, podobně jako je tomu u firmy. Tento argument je nicméně potřeba zpřesnit, protože v případě firmy může být úspěšnou i zadlužená firma, pokud staví na kvalitním podnikatelském projektu. Odrazovat takovou firmu od získávání vnějších zdrojů by bylo naopak kontraproduktivní. Tentýž princip lze skutečně použít i na hospodaření státu, ovšem s tím rozdílem, že v případě státu je obvykle velmi obtížné prokazovat kvalitu podkladových „podnikatelských projektů“. Diskutována v této souvislosti byla i otázka bankrotu jako „čistícího mechanismu“ v případě neúspěchu. Ani zde nebyl nalezen dramatický rozdíl mezi firmami a městy či státem, protože i když ve striktním právním smyslu nemůže stát zbankrotovat a být zlikvidován, efekt nesplácení státního dluhu je podobný: dojde ke skokovému snížení předtím pracně budované kredibility, která je hlavním základem úspěchu v diskutovaném pojetí.

Opět se vracela myšlenka, rozebíraná částečně již v pasáži o hodnotách, že média se věnují mnohem častěji neúspěšným podnikům než podnikům úspěšným („V českých médiích chybí dobře napsaná success story.“) Zatímco v USA dokáží média úspěch prodat, diváci televize NOVA podle provedených průzkumů údajně při pohledu na pozitivní zprávu přepínají na jiný kanál.

Zpět