Sociální část

Diskusní otázky:
· Je přístup k rozdělení příjmů v české společnosti překážkou k dosažení sociálního konsensu?
· Je systém hodnot v České republice slučitelný s liberálně-demokratickými principy?
· Je Česká republika dostatečně otevřená a připravená vstoupit do celosvětových vztahů v různých oblastech?

Rozdělení příjmů je překážkou sociálního konsensu - argumenty pro a proti

· Negativní postoj k bohatství. Řada účastníků se shodovala v tom, že v české společnosti je tendence k rovnosti hluboce zakořeněná, že příjmová nerovnost je považována za vysoce nelegitimní a že rovnost příležitostí je často zaměňována za rovnost příjmů. Bude podle nich trvat dlouho, než se tento mýtus změní. (Jedna diskusní skupina se zabývala tím, zda vytvoření nerovnosti příjmů v naší společnosti bylo očekávané, tj. zda bylo na začátku transformace jasné, že budou vítězové a poražení. Konsensus zněl: spíše nikoliv.) Tento apriorní negativní postoj k cizímu bohatství se spíše prohloubil v důsledku privatizace. Bohatství je dnes stále více vnímáno jako výsledek nelegálního obohacení, jako “neřádstvo a šlendrián”, nikoliv jako odměna za výjimečné schopnosti či výkon. Dokud se tento postoj k bohatství nezmění, nebude mít transformace - jako cesta k bohatství - smysl. Je nutno potlačit ilegální dimenzi nabývání bohatství: netolerovat korupční skupinu, vystavit ji morálnímu odsouzení (“vzorové veřejné popravy”). Současně je třeba více se soustředit na prosazování meritokratických hodnot. Všichni bez výjimky se totiž shodovali, že rozdílnost odměňování je lépe akceptována, pokud je vnímána v souladu s přínosem (oprávněností). To předpokládá existenci pravidel jasně definujících meritokracii. Řada účastníků v této souvislosti upozornila, že zatímco před rokem 1989 měl největší vliv na mzdovou diferenciaci věk a pohlaví, v dnešní době jej má vzdělání.

· “Socialistická” politika dřívějších vlád. Ta údajně znamenala, že největší náklady na podržení nejnižších vrstev nesla střední třída, čímž se nerovnosti v příjmovém rozdělení společnosti jen prohloubily a přesvědčení, že rozdělení příjmů je nelegitimní, nabylo na intenzitě.

· Plýtvavá sociální politika. Ta dále zvýšila pocit sociální nespravedlnosti. Stav, kdy je životní minimum vyšší než minimální mzda, povzbuzuje určité skupiny obyvatelstva k “životu na podpoře”, namísto aby si na živobytí vydělávaly prací. “Hrozí vznik celé generace lidí, pro které je normální nepracovat.” Životní minimum by mělo být úměrné produktivitě práce, sociální dávky by měly vystačit k holému přežití, nikoli na “dobrý život”. Měly by proto růst pomaleji než průměrná mzda. Jednotlivé dávky jsou navíc neprovázané, někteří aktivní jedinci pobírají několikanásobnou podporu od několika institucí najednou. Současný sociální systém obsahuje řádově deset druhů různých dávek, což znesnadňuje kolektivní kontrolu nad transfery, takže lidem, kteří tyto dávky pobírají, připadá “jako by padaly z nebe”. Odtud požadavek zjednodušení a větší adresnosti systému poskytování sociálních dávek.

· Korupce problém zmírňuje. Konsensus ve společnosti existuje, protože na globální úrovni sice vládne nespokojenost s beztrestnou korupcí ve velkém, ale na lokální úrovni je stejná možnost relativně beztrestné korupce v malém zdrojem lokální spokojenosti.

· Konsensus měst a venkova. Rovněž nedošlo k rozpadu konsensu mezi venkovem a městem. Obě skupiny z dosavadní transformace profitovaly: majetky na venkově a v příměstských oblastech se restitucemi zhodnotily nejvíce, zatímco příjmově získala spíše města. ALE: Budoucnost pravděpodobně přinese oslabení konsensu mezi venkovem a městy, neboť příjmový náskok měst převáží někdejší zisky z restitucí a rovněž nezaměstnanost dopadne spíše na venkov. Na venkově je údajně také vyšší nespokojenost s korupcí, neboť nízká mobilita práce a nedostatečná infrastruktura znemožňuje obyvatelům venkova nahradit utrpěnou ztrátu alternativním zdrojem příjmu (např. pokud dojde v důsledku vytunelování či “nečistého” prodeje zahraniční konkurenci k likvidaci podniku, klíčového pro danou oblast). Vzniká lokální deprese, která oslabuje šance postižené oblasti na získání atraktivního investora, tím se deprese prohlubuje, atd. Zde vzniká prostor pro osobní iniciativu aktivních lidí, kteří dokáží zorganizovat využití lokálního potenciálu a začarovaný kruh deprese prorazí.

· Odpověď závisí na růstu ekonomiky. V letech hospodářského růstu byly vznikající nerovnosti akceptovány, neboť celková životní úroveň se zvyšovala. Se zhoršením ekonomické situace došlo k velice dramatickému obratu v postoji k nerovnostem. Je pravděpodobné, že s oživením hospodářského růstu se postoj společnosti k rozdělení příjmů stane opět tolerantnějším.

Co je nutné k dosažení sociálního konsensu? Například jedna diskusní skupina dospěla k závěru, že je potřeba:

· Vytvářet pozitivní vzory, a to nejen v dimenzi vertikální (elita-lid). Bohužel se u nás údajně spíše projevuje arogance moci (např. poslanecké náhrady).

· Zvýšit mobilitu pracovní síly. Nejdříve se ale musí zlepšit infrastruktura (doprava, bydlení).

· Zjednodušit systém sociálních dávek. Mělo by dojít ke zpřesnění jeho adresnosti. Při současném systému může vzniknout tzv. subkultura nepracujících.

· Nebát se morálního odsouzení a izolovat občany, kteří nemají motivaci najít si práci.

· Zavést většinový volební systém, který zpřehlední vztahy a odpovědnost.

Slučitelnost systému hodnot v ČR s liberálně-demokratickými principy

Diskuse se odvíjela od názoru, že u českého národa převládají marxistické představy o kapitalismu. Neexistuje zpětná vazba mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, zaměstnavatel je i nadále vnímán jako vykořisťující kapitalista a jakékoliv jeho připomínky jsou brány jako osobní útok. Motivací práce není mzda, každý si odpracuje svůj počet hodin bez ohledu na výkonnost. Také stát je neustále vnímán jako paternalistický a jeho role pro utváření hodnot se snižuje. Chybí zde schumpeterovské pojetí kapitalisty jako kreativního člověka, jako hnacího motoru ekonomiky.

Účastníci se shodli na tom, že proběhla veliká devastace hodnot a jako cestu ven vidí tato řešení:

· vštěpování hodnot od mládí;

· přijetí hodnot ze Západu (firemní kultura, společenská kultura, atd.);

· vliv elit na to, jak se má toto hodnotové vakuum zaplňovat - zde byl konstatován velký prostor pro občanské iniciativy (typu Sdružení Lípa), neboť od politiků v tomto směru velkou aktivitu čekat nelze;

· veřejná diskuse o hodnotách (zatím neproběhla) - objevil se názor, že by mohlo jít o téma pro další setkání Sdružení Lípa;

· signály o výhodnosti určitých hodnot, které jinak nejsou vnímány jako dobré.

Otevřenost a připravenost

Většina diskutujících se shodovala v konstatování, že otevřenost české společnosti je malá, že převládá provincialismus, xenofobie, diskriminace a zatuhlost. Méně četné byly hlasy poukazující na nepřesné vymezení této poslední otázky a na fakt, že například v oblasti obchodní výměny je ČR velmi otevřená a fakticky už dávno vstoupila do vyspělé Evropy. Zazněl protiargument, že do EU sice teoreticky můžeme vstoupit hned, ovšem není pravděpodobné, že by Evropská unie ještě jednou udělala stejnou chybu a přijala nepřipraveného kandidáta jako bylo Řecko.

Při diskusi o vstupu do EU se opět vracela otázka potřeby kvalitního lidského kapitálu. Za bariéru byl proto označen stav českého školství. (Jako alternativní, evoluční cesta byl označen fakt, že čeští manažeři a pracovníci se učí výkonnosti a efektivnosti v zahraničních firmách, které zde působí.) Objevil se ale i kritický názor, který zpochybňoval argumentaci, že bychom měli něco dělat kvůli vstupu do EU. Argumentace zněla tak, že začlenění do EU není cílem samo o sobě, že by mělo být předmětem vážné diskuse a že bychom institucionální reformy měli dělat především kvůli sobě, nikoli proto, že je po nás “shodou okolností” požaduje Evropská unie.

Místo závěru

Průběh diskusí na setkání ukázal, že pro většinu účastníků je otázka výzev pro ČR do budoucnosti fakticky jen invertovanou otázkou o tom, co je v současné ČR špatně. Tím bylo nepřímo dáno za pravdu organizátorům, kteří původně zamýšleli nazvat toto setkání “Jak ven ze stávající krize”, ale posléze došli k závěru, že toto téma je příliš poznamenáno uzavřeností, sebestředností a provincionalismem, které podle nich stojí za nezanedbatelnou částí českých problémů. Zvolili proto téma zaměřené více do budoucnosti. Diskuse na setkání se ale spíše než na problémy “globalizace, genových manipulací, informační společnosti, virtuální reality nebo nových duchovních směrů” (Martin Kupka) zaměřily na současnost, na pojmenovávání existujících bariér v domácí ekonomice, politice a společnosti a na zdůrazňování potřeby překonání těchto bariér.

Obecně lze říci, že čím delší výhledové období, tím větší byla shoda mezi účastníky. Při diskusích typu zda nejdříve revitalizovat a posléze doprivatizovat, jaký vzájemný vztah má v krátkém období stabilizační hospodářská politika a politika tvorby institucí, nebylo dosaženo konsensu. V delším časovém výhledu ale existovala větší harmonie názorů: drtivá většina přítomných se shodla na potřebě dokončit protržní transformaci (doprivatizovat banky a další strategické podniky, zavést institucionální reformy podporující tržní mechanismy, dokončit cenové deregulace, atd.), odlišnosti byly spíše v optimální rychlosti tohoto manévru. Ve velmi dlouhém období se potom drtivá většina účastníků shodovala, že klíčovým omezením a současně výzvou pro ČR je jednak (z ekonomicko-sociálního hlediska) schopnost akumulovat a efektivně využívat lidský kapitál, jednak (z hlediska sociálně-politického) schopnost veřejnosti, elit a politiků osvojit si a prosazovat základní liberálně-demokratické hodnoty (Desatero?).

Tento základní závěr lze interpretovat minimálně dvěma způsoby, které na setkání také zazněly. První způsob bychom mohli označit za aktivní či budovatelský. “Budovatelská” část účastníků prosazovala aktivní přístup, nutnost nového definování společných sdílených hodnot nebo přímo “celospolečenské vize”. Někteří zdůrazňovali spíše ustanovování těchto hodnot “shora” (“politická sféra a elity obecně by měly jít pozitivním příkladem”), jiní naopak kladli důraz na cestu “zdola” (“důležité je, aby lidé nevkládali velké naděje do politiků a naučili se nést odpovědnost za vlastní život”). Ukázalo se, že nalézání výzev typu “je nutné...”, “je potřeba...”, “musí se...” je poměrně snadné; mnohem méně snadné je rozlišit, komu jsou jednotlivé výzvy adresovány a především, zda je reálné, že u adresátů dojdou sluchu. Méně jasno bylo také v tom, jakými časovými a věcnými vazbami je naplňování těchto výzev omezeno.

Druhý způsob lze zjednodušeně označit za pasivní, pragmatický nebo vyčkávací. Podle zastánců tohoto pohledu je běžné i na západ od ČR, že politici i členové elity sledují svůj vlastní sebezájem a snaží se získat co největší stupeň kontroly nad zdroji. Je běžné, že lidé se rozhodují krátkozrace, hledají v politicích (či elitách obecně) jednou zachránce, jindy obětní beránky. Nelze čekat, že se lidé zásadním způsobem změní, stejně jako se příliš nezmění politici. Z tohoto pohledu lze interpretovat ony výzvy spíše jako bludné kruhy typu: špatné institucionální prostředí vede ke špatnému využití lidského kapitálu, což se zpětně promítá do nekvalitního institucionálního prostředí, a tak dále. Částečnou naději vidí zastánci tohoto pohledu v generační výměně, která odstraní současnou “kupónovou generaci” a přinese kýžený rozmach.

Doufáme, že náš záznam poměrně věrně zobrazuje “stav mysli” účastníků setkání Lípa. Jak vidno, dospět k jedinému ucelenému závěru se nepodařilo, ale to ani nebylo účelem setkání. Jeho význam spočíval především v tom, že přítomní vůbec byli ochotni přijet, účastnit se otevřeného dialogu a alespoň se pokusili naslouchat názorům druhých.

Zpět