Politická část

Diskusní otázky:
· Nejsou naděje, které vkládáme do politiky a politiků, nereálné a příliš vysoké?
· Jaký máte názor na soudržnost české politiky, jak vnitrostranickou, tak mezistranickou?
· Jak vidíte sociální kontrakt ve smyslu dohody mezi společností a politiky?
· Jakou roli by měly hrát elity v české společnosti?
· Může změna volebního systému vést ke změně české politiky?

Diskuse o struktuře problémů české politické scény plynule navázala na předchozí ekonomickou část diskuse, neboť ta pro mnohé diskutující ústila do analýzy morálních hodnot ve společnosti, které podmiňují také dynamiku politické scény. Podle jedné skupiny diskutujících vymizela roce 1989 přirozená pravidla hry, Češi se zřekli Desatera, které vymezuje evropskou kulturu přes dva tisíce let (a které v dobách komunismu uměle zastupovala snaha o státní dirigismus), tápou a žádnou náhradu nenacházejí. Politická scéna je nakonec částí společnosti a její elity, má značnou moc, přerozděluje zhruba polovinu HDP, zároveň však necítí odpovědnost vůči voličům, kteří do ní vložili svůj volební kapitál.

Naděje vkládané do politiků

Ve většině diskusních skupin se objevil názor, že čeští občané vkládají do politiky příliš velké naděje (přesněji asi “očekávání”; termín “naděje” je hodnotící výraz), které politici nemohou splnit. Důvodem je pravděpodobně to, že politika má v českých podmínkách větší význam než v západních zemích. Tuto větší úlohu politiky vysvětlovali účastníci šesti skupinami faktorů. Za prvé tím, že politikům je “svěřeno mnohem víc, než by jim svěřeno být mělo”, což někteří účastníci považovali za charakteristický průvodní jev ekonomické transformace. Za druhé tím, že nefunkční státní správa poskytuje politikům velký diskreční prostor pro rozhodování. Jako řešení bylo navrhováno především převedení správy záležitostí, které politikům nepřísluší, na nižší úrovně (místní samosprávy, soukromé firmy, jednotlivci), takže o příslušných otázkách budou rozhodovat ti, kteří na jejich úspěšném vyřešení mají největší zájem (subsidiarita). Za třetí úlohu politiků údajně posiluje přetrvávající návyk občanů, že politici řídí “shůry” jejich život, což je pro občany zčásti příjemné, neboť se tím vzdávají zodpovědnosti za vlastní osud. Někteří diskutující v této souvislosti zdůrazňovali zakotvení nátury českého národa ve střední Evropě a historickou touhu zdejších obyvatel po paternalistickém státním zřízení, jiní byli naopak přesvědčeni, že neodvratně spějeme k liberálnímu pojetí politiky. Za čtvrté, část účastníků vidí příčinu současného stavu v absenci politického procesu mimo politické strany, v omezeném vlivu akademiků, nezávislých odborníků a jiných nepolitických činitelů. Za páté zazněla hypotéza, že na vině jsou média. Česká demokratická politika je totiž mladá a občané se ještě nenaučili chápat nové struktury společnosti. Média měla v této situaci občanům pomoci orientovat se mezi pravdou a nepravdou a prostřednictvím kritického pohledu vést společnost k relativně objektivnímu uchopení světa. Česká média ale údajně jen posilovala nadměrná očekávání občanů, že politici za ně všechno vyřeší, což vedlo k tomu, že vnímání politiků občany kolísalo mezi zbožňováním a zatracováním (podle některých vystupujících jsou občané v současnosti spíše apatičtí). Za šesté, někteří diskutující zdůraznili, že chybí mechanismus umožňující důstojný odchod politiků ze scény. Absence takového mechanismu vede k tomu, že se politici snaží držet u moci za každou cenu, k neprospěchu společnosti jako celku.

Jedna diskusní skupina přeformulovala úvodní otázku a ptala se, zda touto společností “cloumá” krize vedení nebo přehnaná očekávání lidí. Účastníci skupiny se shodli na tom, že se jedná o krizi vedení. Argumentovali přitom jednak výsledky sociologických výzkumů, podle nichž si lidé nedělají nadměrné iluze o politicích, jednak konstatováním, že občané jsou poučeni z minulosti, kdy politické špičky selhaly (např. léta 1938, 1948, 1968).

Někteří účastníci kritizovali, že mnozí politici si neuvědomují, že jejich politická funkce spočívá ve správě věcí veřejných. Namísto toho se soustředí na boj se svými politickými protivníky, nebo čekají na výzvu z ekonomické sféry, která jim umožní materiálně se zajistit na dobu po skončení funkce (dobývání renty). Upozornili také, že politika je v ČR často velice osobní; čím osobnější jsou debaty o otázkách veřejného zájmu, tím méně pozornosti je věnováno obsahu diskuse. Jisté zlepšení ve směru odosobnění politiky by podle těchto názorů mohl přinést nový typ politika – profesionálně školeného pro řízení společnosti, a větší role kvalitního aparátu státní správy.

Jiní diskutující ale neviděli v sebezájmu politiků nic divného, nepřirozeného, čím by se ČR odlišovala od zbytku demokratického světa. Poukazovali na analýzu nositele Nobelovy ceny Jamese Buchanana, věnovanou ekonomickým aspektům veřejné volby. Bylo by bláhové myslet si, že politici budou jiní, stejně jako je bláhové domnívat se, že se ze dne na den změní lidé, jejichž obrazem politici jsou. Selhání politiků při “správě věcí veřejných” odpovídá neschopnosti občanů spravovat své záležitosti (osobní majetek, podnik, atd.). Podobně morální selhání politiků má svůj protějšek v korupci v malém. Stručně: “politici jsou obrazem společnosti.” Problém potom netkví v politicích samých, jako spíše v nastavení parametrů demokratického systému (tj. např. v nastavení volebního systému), v němž se pohybují.

Soudržnost politiky

Hodnocení soudržnosti české politické scény bylo spíše intuitivní, založené na pocitové empirii účastníků. Jednotlivé diskusní skupiny nedokázaly přesně definovat sílu vnitrostranických zájmů, tím méně ji měřit, srovnávat, či s ní polemizovat. Zaměřily se spíše na malou soudržnost mezistranickou. Bylo konstatováno, že na lokální úrovni je soudržnost politiky daleko větší, nebo se jí přinejmenším dá snáze dosáhnout než na celostátní úrovni. Na této úrovni je soudržnost významně omezena zcela absentujícím vymezením sdíleného “národního zájmu”. Konstatovali, že politici nejsou schopni dohodnout se na minimálním společném jmenovateli, což vede k tomu, že se s příchodem nové vlády se mění styl i směr. Někteří vystupující považovali za toto minimum “vstup do EU”, jiní poukazovali na to, že nejde o cíl sám o sobě a že je nutné rozlišit mezi rétorikou a praktickými skutky politických stran. A nakonec zazněl i názor, že mezistranická nesoudržnost je žádoucí, neboť je zdrojem dynamiky v politických diskusích, vede k tříbení názorů, a že bez ní by život nebyl zajímavý.

S tím asi většina diskutujících souhlasila, ale označila za zásadní problém neschopnost stran jednotně vystupovat při jednání o základních hodnotách, s kterými se celý národ ztotožňuje - možná proto, že takové hodnoty ani neexistují. Pokud tyto hodnoty skutečně neexistují, pak není divu, že politici jsou motivováni “chtíčem moci”, protože vzhledem k pokroucenému hodnotovému systému necítí ani nejsou nuceni ke konsensuálnímu národnímu zájmu. Jednotlivci se v kauzách, zejména mezinárodního charakteru, snaží najít problém, jehož prostřednictvím by získali další politický kapitál pro svou stranu, ve většině případů však sami pro sebe. Někteří vystupující to ilustrovali na tom, jak je nejen politická scéna, ale celý národ rozdělen diskusí o Kosovu. Někteří označili diskusi kolem Kosova za překvapivou, za něco, co se apriori zdálo být spíše bezproblémovou, technickou věcí.

Sociální kontrakt

Třetí otázku hodnotilo mnoho diskutujících jako nejednoznačnou. V jednotlivých panelech zazněly velmi roztříštěné názory na definici i povahu sociálního kontraktu. Zazněla definice, že “sociální kontrakt (lépe ‘politický kontrakt’), je slib politika/politické strany/vlády, že bude hájit zájem skupiny, jejíž podpora mu/jí zajistila politickou moc (cílová skupina).” Jelikož existují různé sociální skupiny s různými zájmy, neexistuje jediný univerzální sociální/politický kontrakt, tj. kontraktů musí být více. Nejobvyklejší jsou sociální kontrakty, které mají formu pokřivení “stejné možnosti pro všechny” a představují “dohodu o rozdělení společného majetku ve prospěch střední vrstvy, která disponuje největším objemem politického kapitálu.”

Velká část osazenstva konstatovala, že v ČR jedině levice (sociální demokracie) svůj kontrakt uzavřela a dokázala udržet svoji cílovou skupinu, nicméně možnost naplnění tohoto kontraktu je velmi malá. Pravice neuzavřela dobrý kontrakt (resp. podle některých vystupujících neuzavřela vůbec žádný kontrakt). Neapelovala na svou přirozenou cílovou skupinu (drobní podnikatelé, střední třída), nýbrž na jakousi virtuální skupinu; nenabídla to, co se od pravice očekává (lepší podmínky podnikání, “meritocratic society", rovné šance atd.); podpořila jen úzkou skupinu nejbohatších a nejdravějších a umožnila “přežít" těm sociálně nejpotřebnějším, čímž neúměrně zatížila střední vrstvy. Nyní se proto pravice nemá o co opřít.

Shoda také byla v tom, že v českém prostředí příliš nefunguje kontrola plnění sociálního kontraktu (např. programového prohlášení vlády). Zesílení této kontroly by mohlo přispět ke zkvalitnění budoucích kontraktů a především k jejich lepšímu plnění. Riziko nenaplněných sociálních kontraktů spočívá v apatii veřejnosti, která se stává snadným cílem pro extremistické skupiny.

Elity

Téma elit vyvolalo vzrušenou diskusi už o samotné definici tohoto pojmu (možná proto, že většina účastníků Lípy se zřejmě mezi elitu sama řadí). Někteří chápali elitu jako skupinu, která díky svému postavení a dispozici mocí ovlivňuje dění ve státě více než zbytek obyvatelstva. Jiní si představili pod elitou všechny výjimečné představitele národa, kteří mohou být pozitivním vzorem pro společnost bez toho, aby přímo zasahovali do života jednotlivců. Část diskutujících se držela první definice; ve vyhraněné podobě byla elita dokonce definována jako “ti, kteří jsou blízko k politikům”. Z toho potom vyplýval logický návod pro příslušníky takové elity: lobbovat, lobbovat a znovu lobbovat.

Jiní účastníci vyšli z druhé definice a tvrdili, že elity by měly vytvářet dlouhodobou vizi rozvoje společnosti nezávisle na krátkodobých osobních zájmech (politických, profesních). Měly by působit jako pozitivní vzory pro vytváření základních hodnot (např. úspěšný a přitom poctivý podnikatel, čestný politik apod.) a pro vymezení hranic mezi tím, co je morální a co nemorální. Tato skupina účastníků konstatovala, že elity, především politické, ve své úloze pozitivních vzorů selhávají a že politika je chápána jen jako prostředek k dobývání renty. Politická sféra se stala negativně vnímaným seskupením lidí, kteří mezi sebe nepustí nové tváře a potírají veškerou iniciativu, která by měla na společnost vliv.

Diskutována byla především úloha médií, které zprostředkovávají skutečnost obyvatelstvu černobílým způsobem, vyhovujícím společenské poptávce. Podle některých diskutujících se tím vytváří ostrá hranice mezi “prospěšnou” a “neprospěšnou” částí elity, kdy ta první obsahuje především umělce a sportovce, ta druhá politiky či bohaté podnikatele.

Většina přítomných se shodla, že v české společnosti dosud nebyl vytvořen kontrakt mezi společností a elitami. Prvotní příčinou je problém sociálních jistot a neexistence “středostavovské” vrstvy. Druhou příčinou je absence skutečně profesionální, apolitické veřejné správy (absence zákona o veřejné správě), bez níž se důvěra občanů v politiku těžko obnoví.

Volební systém

Pomineme-li výroky typu “pročpak to nezkusit”, které zřejmě vyplývaly z krajního zklamání některých účastníků současnou politikou, mírně převládal názor, že změna volebního systému na většinový by mohla vést k příznivé změně české politiky. Mohla by přinést především větší zodpovědnost vládnoucí strany za vývoj společnosti v průběhu volebního cyklu a větší odpovědnost konkrétního politika vůči konkrétnímu volebnímu okrsku (face-to-face politics), lepší kontrolu politických stran voličem, neboť vláda není “zamlžena” sestavováním koalic. Přednost byla v úvahách dána dvoukolovému většinovému systému, neboť ten je na rozdíl od jednokolového systému mnohem méně manipulovatelný a nevede fatálně ke zúžení politického spektra na pouhé dvě politické strany.

Současně však bylo zmiňováno nebezpečí pramenící z obsazení mocenských míst stranickými představiteli a minimalizací vlivu malých stran v době, kdy společnost není stabilizovaná. Objevil se ale i menšinový názor (údajně zdůvodnitelný empirickými pozorování pro země někdejšího britského impéria), že přechody mezi většinovým a poměrným volebním systémem nevedou k zásadním změnám v obrazu politiky, že klíčovou úlohu vždy stejně hraje - bez ohledu na volební systém - schopnost politiků domluvit se mezi sebou a sdílet určité hodnoty.

Zpět