Ekonomická část

Diskusní otázky:
· Co by mělo tvořit základ konkurenceschopnosti pro příštích 20 let?
· Existuje tento základ, respektive jak k němu přispět?

Ukázalo se, že při diskusích o budoucnosti české ekonomiky na konci tisíciletí se neodbytně vracejí témata z počátku a průběhu české transformace. Také vstupní diskuse v ekonomické části setkání Lípa se stáčela do uplynulých let. Retrospektivně laděné byly ostatně i případové studie Z. Tůmy a J. Mládka s A. Schwartzem, prezentované na úvod setkání. Především druhá ze studií, věnovaná “mýtu rychlé privatizace,” se ukázala jako velmi kontroverzní. Následná diskuse v plénu se dotkla jak metodologických slabin práce (např. zahrnuje pouze podniky nad 100 zaměstnanců ve zpracovatelském průmyslu, problematické je přiřazení podniků k jednotlivým způsobům privatizace), tak obecněji našich schopností analyzovat minulý vývoj jinak než na základě anekdotické evidence. Ilustrací budiž konstatování jednoho z autorů studie o “mýtu rychlé privatizace”, že základní závěr o hospodářské neúspěšnosti kupónově privatizovaných podniků je “obtížné doložit na číslech, i když je intuitivně jasný”.

Vymezení konkurenceschopnosti

Jádro diskuse o výzvách pro českou ekonomiku lze asi nejlépe vystihnout konstatováním jednoho nejmenovaného účastníka, že “je lepší být zdravý a bohatý než chudý a nemocný”. To je také asi jeden z mála bodů, na kterém se všichni zúčastnění shodli. První rozdíly nastaly už při vymezení pojmu konkurenceschopnosti, který bývá používán jak na mikro-, tak na makroúrovni. Někteří účastnící diskuse považovali za smysluplné mluvit pouze o konkurenceschopnosti jednotlivých podniků, jiní naopak kladli důraz na konkurenceschopnost celé země a poukazovali na to, že podniky si samy neurčí způsob privatizace, právní rámec nebo například obraz země v zahraničí.

Na obecné úrovni potom jednotlivé diskusní skupiny většinou vágně vymezovaly konkurenceschopnost jako schopnost lacině vyrábět a inovovat, resp. jako flexibilitu, schopnost přizpůsobit se změnám. Podle řady diskutujících se flexibilita - na první pohled paradoxně - může uplatnit pouze tehdy, existují-li pevná, dobře vymezená pravidla. Flexibilitě brání pokřivené prostředí, ve kterém je obtížné posoudit, kdo je schopný a kdo nikoliv. Flexibilní musí podle nich být především lidský kapitál – musí se umět neustále učit a orientovat se v novém prostředí (viz dále - diskuse o funkční gramotnosti).

Mezi institucionálním prostředím a lidským kapitálem existuje pozitivní vazba: institucionální prostředí je vytvářeno lidským kapitálem a lidský kapitál vyrůstá v institucionálním prostředí. Problém ČR potom údajně vyplývá z toho, že tato vazba platí i obráceně a může se změnit v bludný kruh: špatné institucionální prostředí omezuje rozvoj lidského kapitálu, což se promítá v pomalém vývoji institucionálního prostředí. Jeden z diskutujících se to pokusil popsat jako pyramidu, na jejímž vrcholu stojí rigidní hodnoty, pod nimi jsou méně rigidní instituce a pod nimi flexibilní lidský kapitál a finanční aktiva. U nás stojí podle tohoto účastníka pyramida obráceně. Hodnoty jsou rozvolněné (mj. proto, že si společnost špatně definovala životní úspěch a chybí jakýkoliv impuls ke změně), pravidla jsou nepevná (mj. proto, že politici dělají ústupky voličům, takže může trvat i dvě generace, než se ustálí pevnější pravidla), naopak ve flexibilitě lidského kapitálu zaostáváme.

Základy konkurenceschopnosti

Jako užitečné se ukázalo rozlišení výchozího potenciálu a schopnosti země tento potenciál využít, které zmínila jedna z diskusních skupin. Konkurenceschopnost je potom dána jako součin potenciálu a schopnosti tento potenciál využít. (Toto rozlišení začíná být klíčové v moderních pohledech na hospodářský růst: empiricky se ukazuje, že nejrychleji rostoucími ekonomikami nejsou obecně ty, které mají největší růstový potenciál, ale jen ty, které dokáží zlepšit využití stávajících zdrojů.) Někteří účastníci navrhovali, že ekonomický potenciál je dán činorodostí a kreativitou lidí. Velká část účastníků se shodovala, že ekonomická reforma nedokázala tento potenciál v příznivých podmínkách otevřenosti okolního světa uvést do chodu, že byl zastaven proces selekce (nedoprivatizované banky, faktická nefunkčnost bankrotu, atd.)

Následuje podrobnější shrnutí této diskuse:

· Pojem kapitálu. V návaznosti na případovou studii Z. Tůmy byla nejprve diskutována úloha finančního kapitálu v české transformaci a v současné ekonomice. Zazněly jak názory, že je tohoto kapitálu málo, tak že je ho dostatek a že pouze není správně umístěn a využit. Ať tak či onak, většina účastníků se nakonec shodla, že klíčové omezení pro konkurenceschopnost představuje spíše lidský kapitál a jeho (ne)využití. Zmíněny byly také pojmy politický a sociální kapitál, které se vracely v politické a sociální části diskuse.

· (Ne)využití lidského kapitálu - vynalézavých, flexibilních lidí. Shoda tedy panovala v tom, že důležitější než fyzický kapitál v úzkém pojetí je v dlouhodobém pohledu kapitál lidský - kvalita práce, know-how, organizační schopnosti a vůbec práce středních manažerů, středních vrstev. Jako důležitý pojem pro měření lidského kapitálu byl zmíněn pojem funkční gramotnosti, definované jako schopnost aktivně participovat na světě informací. Podle výsledků mezinárodního srovnávacího šetření SIALS, prezentovaného v sociální části, se obyvatelé ČR vyznačují podstatně nižší úrovní funkční gramotnosti než obyvatelé západních zemí. Jeden z účastníků v této souvislosti konstatoval, že “problémem není to, že česká společnost je ateistická, ale že je analfabetická.” Jiní účastníci ale ukazovali na to, že také u lidského kapitálu je nutné poměřovat cenu a kvalitu, takže potom nevypadá mezinárodní srovnání pro ČR tak špatně. Řada účastníků se nicméně shodovala, že v oblasti využití lidského kapitálu existují značné rezervy, a proto zdůrazňovali nutnost výuky angličtiny jako povinného cizího jazyka od nejútlejšího věku, práce s počítačem a umožnění navázání kontaktů se zahraničím. Konstatovali nedostatečnou připravenost českého školství a nezbytnost jeho reformy (i když někteří účastníci připomněli, že v českých podmínkách byly školské reformy tak časté a tak mizerné, že slovo reforma má v této oblasti spíše pejorativní nádech). Cílem reformy by měl být větší důraz na pružnost a tvůrčí přístup, větší motivace k celoživotnímu vzdělávání, větší propojenost škol, vědy a výzkumu s praktickou stránkou života. Jedním z možných vzorů při zkvalitňování lidského kapitálu by údajně mohlo být Irsko, kde se podařilo podpořit rozvoj domácího lidského kapitálu přílivem zahraničního kapitálu, který si dokáže náležitě zajistit a “vypěstovat” schopné lidi, kteří obstojí v “soutěži s limity”. Na základě tohoto příkladu jeden diskutující tvrdil, že doplňkem školské reformy musí být dokončení privatizace a uskutečnění daňových změny podporujících vstup zahraničního kapitálu do ČR.

· Česká republika jako méně vyvinutý východní apendix Evropy. Řada účastníků připomínala, že diskusi nelze omezovat jen na ČR, protože svět prošel velkými změnami a ani do budoucna nelze čekat, že se zastaví. Někteří účastníci dokonce mluvili o tom, že svět prochází zlomovým obdobím a že ČR by neměla váhat. Objevily se ale i skeptičtější (pragmatičtější?) názory, které konstatovaly, že ČR zůstane pouze méně vyvinutým přívažkem západní Evropy, a bude v nejlepším případě kopírovat - se zpožděním - její vývoj.

· Hodnoty, motivace lidí. Nejčastěji zmiňovanou bariérou pro využití potenciálu byla nízká morálka, která je důsledkem nezděděného hodnotového systému. Atmosféru této diskuse dobře dokreslují výroky typu: “zaměnili jsme schopnost vyrábět levně za schopnost vytvářet impéria”, “umíme geniálně vyřazovat tržní mechanismy ze hry” nebo “geograficky je prostor ČR předurčen k úspěchu, ale jinak je tu větší [nepořádek] než v Estonsku”. Podle některých vystupujících je morálka (nebo konkrétněji: vytvoření prostředí motivujícího k práci, tj. snížení morálních nákladů práce) důležitým předpokladem k tomu, jak vyrábět levněji. Klíčové je vytvořit prostředí motivující k úspěchu, konkurenceschopný systém hodnot (“cost-cutting mentality,” “meritocratic society”). Vystupující zdůrazňovali rovnost příležitostí, uznávání autorit, úctu k právu, k soutěži jako principu, přijímání odpovědnosti, akceptaci příjmových rozdílů (což předpokládá mj. průhledný systém přerozdělování).

· “Kupónová společnost”. Někteří diskutující použili pojem “kupónová generace” či “kupónová společnost” pro vyjádření mentality současné generace, která “se účastnila kupónové privatizace, není ochotná něco měnit a přijmout odpovědnost za vlastní blahobyt, která má pocit, že stále má na něco nárok: na podíl na privatizovaném průmyslu, na důchody, na štědré sociální dávky, a tak dále.” K uplatnění existujícího potenciálu lze potom podle těchto účastníků dospět dvěma cestami. Za prvé, rychle něco dělat (privatizovat banky a ostatní, kultivovat legislativu a zabezpečit tržní instituce). Za druhé, trpělivě čekat na výměnu generací, protože “kupónová společnost” prý není schopna něco měnit, zatímco příští generace již nebude zatížená negativním dědictvím minulosti a bude moci dřímající potenciál efektivně využít. Zazněl ale také opačný názor, totiž že při diskusi o morálce je zaměňován nástroj a cíl a že je přirozené, že práce snižuje jednotlivcův užitek.

· Elity. Objevily se názory, že bariéru svého druhu představuje “selhání elit” - pojem, který se opakoval především v politické části diskuse. Podle některých účastníků v ČR chyběly a chybějí elity schopné propagovat pozitivní náhled, což znesnadňuje vyplňování onoho nevyužitého potenciálu. Rozdílné byly v této souvislosti pohledy na úlohu médií.

· Očistná katarze. V diskusi se také opakovalo téma, zda současná recese (krize?) může vyústit v očistnou katarzi. Někteří účastníci upozorňovali, že krize nemusí být vždy jen očistná; pokud překročí určitou mez, může být čistou destrukcí bez katarze (viz dnešní Rusko).

· Ostrůvky pozitivní deviace. Někteří účastníci upozornili, že v české společnosti naštěstí lze najít i kladné signály, “ostrůvky pozitivní deviace” (např. prosperující firmy). Ty je podle nich nutné podporovat a zvětšovat. (Otázka: kdo by to měl dělat?)

· Politická omezení. “Česká politika je nejméně efektivním článkem české ekonomiky.” (Někteří aktéři diskuse doporučovali politikům, aby zkusili řídit firmu a tak zjistili, jak velké ony bariéry jsou.) Úvaha o politice jako brzdě ekonomiky je také vhodným spojovacím můstkem pro přechod k politické části diskuse.

· Úloha státu. Velká část diskuse se zaměřila na úlohu státu v ekonomice. Tato diskuse měla dvě vrstvy. V této jednodušší šlo o zvýšení či snížení podílu výdajů veřejného sektoru na HDP. Ve druhé vrstvě ale šlo spíše o to, jakými institucionálními způsoby podporovat rozvoj konkurenčních výhod domácí ekonomiky.

1. Pomoc podnikům. Pochybnosti vyjádřila řada účastníků nad akcemi typu revitalizačního programu. Podle nich je nebezpečné se zaměřit jen na velké “entity”, důležité je věnovat se podpoře malých a středních podnikatelů - což vyžaduje především lepší institucionální prostředí, na rozdíl od “revitalizačních programů” to nutně nevyžaduje velké finanční podpory do ekonomiky. Zazněl ale také jeden ojedinělý argument pro revitalizační program, a to ve  smyslu, že tento program představuje náhradu za absenci fungujícího zákona o konkursu a vyrovnání a že je lepší privatizovat velké české podniky jako “pretty woman” (zdravější a “zainvestovaná” část odseknutá ze státního podniku) než jako “fatty woman” (velký, špatně fungující nerestrukturalizovaný podnik). V tomto bodě úplná shoda nebyla, nicméně všichni diskutující se shodli, že představa přednostní privatizace do rukou “národního kapitálu” je nebezpečná.

2. Centrální banka. Diskutována byla úloha centrální banky v současné recesi a při hledání možných východisek z ní. Na obecné úrovni sice zřejmě převažoval souhlas s tím, že ve velmi dlouhém období může centrální banka těžko dělat pro ekonomiku něco jiného než zajišťovat elementární měnovou stabilitu; značné rozpory mezi jednotlivými diskutujícími ale diskutovaly v otázce nastavení měnové politiky v horizontu několika dalších let. V jedné z diskusních skupin se např. objevilo konstatování, že centrální banka stojí před objektivně existujícím substitučním vztahem, vyplývajícím z politického omezení na straně vlády. Centrální banka totiž na jedné straně může dále přiškrcovat reálnou ekonomiku a tím nutit vládu k zásadnějším reformám institucionálního rázu, do kterých se vládě z politických důvodů příliš nechce, i když by ekonomice dlouhodobě pomohly. Nebo může centrální banka ekonomice krátkodobě ulehčit, ovšem za cenu rizika, že vláda bude toto zlepšení vykazovat jako svůj úspěch a radikálnější reformy odloží. Toto dilema pro centrální banku zde existuje. Účastníci diskusní skupiny se ale neshodli, jak centrální banka toto dilema řeší a jak by ho měla řešit.

3. Dokončení privatizace. Rozbírána byla především doprivatizace bank, ve které mnozí účastníci spatřovali gordický uzel na dalším ekonomickém vývoji. Jiní vystupující si ale kladli otázku, co konkrétního si kdo - vláda, současný management, konkurence, potenciální vlastníci, podniková sféra, atd. - od doprivatizace bank slibuje a zda jsou tyto představy realistické.

4. Vysoké daně. Zmenšení daňové zátěže (“daňového klínu”) je jedním ze dvou důležitých kroků ke zmenšení nákladů práce (tím druhým je snížení morálních nákladů práce, tj. změna motivačního prostředí - viz výše).

5. Stát jako tvůrce institucionálního prostředí. Většina diskutujících konstatovala závažnou absenci transparentního institucionálního prostředí, malou vynutitelnost práva a související problém korupce (“úplatek jako celoživotní závazek”), absenci speciálních institucí, které by umožňovaly vyplňovat existující potenciál (např. fondy rizikového kapitálu), obtížné zakládání podniků a nakládání s podniky, nedokončenou deregulaci cen a obecně nezavedení institucí podporujících fungování trhů. Nedostatečná je fyzická infrastruktura, věda a výzkum, a především vzdělávání (objevil se například požadavek typu zavedení průběžných atestací učitelů na vysokých školách). Jeden diskutující upozornil, že ačkoliv současná vláda mluví o podpoře zahraničních investic, podmínky pro pobyt a práci cizinců-fyzických osob se přitvrzují, což může fungovat jako bariéra svého druhu.

· Chybějící vize? Jedna diskusní skupina konstatovala - na základě paralely mezi podniky a zemí jako celkem - že v ČR údajně chybí vize, definice národního zájmu. Je podle nich potřeba přijít s elánem, s ideou, s pozitivním přístupem, vytvořit “vizi”, jak v podobě jakéhosi “národního zájmu”, tak v podobě pozitivní podnikatelské strategie na úrovni firem (“očekávání přivodí očekávaný stav” neboli “wishful thinking”). Rovněž je nutno vylepšovat image (státu i firmy) navenek. Jiná skupina ale naopak pochybovala o tomto cílovém pojetí ekonomiky. Je potřebné mít dlouhodobou vizi, je potřebné mít jakýsi “master plan”, podle kterého by se měla společnost ubírat? Proč ne, ale problém je v tom, že kvalita těchto vizí je nízká, při zpětném pohledu se řada těchto vizí nesplnila. Proto se tito diskutují snažili zaměřit spíše na instrumentální, dynamické zodpovězení úvodních otázek o konkurenceschopnosti než na cílové, normativně laděné pohledy.

Zpět