Zápis 16 Regulace a deregulace finančního trhu v ČR a EU.

Hlavním problémem ČR je neprofesionální přístup k regulaci.[1] Klasickým příkladem je přístupová smlouva ČR k EU, kterou vyjednávala fragmentovaná skupina nekompetentních lidí. V ČR je veškerý regulační proces velmi překotný a zejména špatně rozdělujeme mezi politickými a administrativními rozhodnutími.

Odborná elita dnes není moc slyšet a vyvstává neúcta k vědění a profesionalitě a nízké odvaze akademické obce. V EU existuje tzv. RIA (Regulatory Impact Assessment), tj. vyjádření názoru odborníků, kteří např. analyzují dopady atd. a řada zemí RIA dobrovolně užívá i v domácím prostředí. Opomenutím odborníků mohou vzniknout vysoké dodatečné náklady. Proto by u nás měly snahy směřovat k vytvoření prostoru pro takovéto názory. Bohužel ale praxe v ČR je taková, že odborníci se nenabírají ve snaze ušetřit a jejich přehnaným parciálním zájmům – existuje negativní atmosféra a postoj vůči externí komerční analýze. Neustále jsme zajati v nabídkové straně (v m3, tunách, atd.) – jde o stabilitu nabídkové strany, nikoli o spotřebitele. Stále je to tedy otázka zájmů a strukturace trhu.

Situace dnes v ČR vypadá tak, že v EU existuje rámec, který se pak implementuje na národní úrovni. Národní - český – regulátor se pak snaží chránit tím, že produkuje složitá kritéria a parametry, při nichž se odvolává na údajný rámec EU (který ale o daných kritériích téměř nic neříká), aby se chránil a utekl od případné zodpovědnosti.

V České republice se setkáváme s dvěma typy regulátorů. Na jedné straně je to stát na straně druhé pak „nezávislý“ regulační úřad. Za tragedii bylo některými diskutujícími označen postup státu při vytváření zákonného prostředí pro regulaci utilit, kde došlo k naprostému nepochopení principů pro implementaci evropského práva. Jako příklad nesmyslného zasahování byl připomenut případ Českého Telecomu, jehož hospodářský výsledek za rok 2003 byl postižen 10 miliardovou ztrátou, která vznikla nesmyslnými investicemi vynucenými státem v pozici regulátora trhu. Toto „regulatorní riziko“ bylo dáno do souvislosti s jevem skupinou nazvaným jako: „ myšlení státního úředníka, který řídí státní podnik“.[2]

Jako „smrtící koktejl“ byla označena kombinace nekompetentních lidí, kteří jsou navíc ještě neprofesionální. Ve státní správě je právě takový koktejl typickým jevem a protože stát reguluje skoro vše, je dopad na růst a ekonomický rozvoj mimořádně velký.

Jako další případ, kde státní regulace selhává bylo při diskusi připomenuto odvětví tepelného hospodářství, kde mnozí provozovatelé nesplňují zákonné podmínky v oblasti záložních zdrojů tepla a stát tyto zákonné povinnosti nevynucuje. Bouřlivá diskuse proběhla nad posouzením energetické krize, která v loňském roce postihla americký stát Kalifornie. Jedni tuto krizi označovali jako důkaz, že stát musí oblast utilit regulovat další jim oponovali že tato krize byla naopak důkazem špatné regulace státu.

V další diskusi o regulaci a deregulaci sítových odvětví zazněl názor, že stát by měl rozlišovat mezi utilitami u kterých existuje alternativa (jako příklad byl uveden sektor telekomunikací, kde kromě pevné sítě existuje alternativa v podobě mobilní sítě). Jako další diskusní námět bylo skupinou probrána problematika kompetence „státního“ respektive „municipálního“ vlastníka. Někteří diskutující zde prosazovali poměrně přísnou kontrolu hospodaření (zejména měst), a to právě z důvodu nízké kompetence zástupců municipalit pro řízení městy vlastněných podniků. Riziko v případě municipalit mimo jiné spočívá také v oblasti investic krytých ze strukturálních fondů Evropské unie, kde podle některých mnohdy hrozí, že město nesplní všechny podmínky pro přidělení dotace resp. podmínky které musí tato investice několik dalších let splňovat.

[1] Byla zmíněna i nutnost regulace nového typu: nejen regulačního úřadu, ale i ministerstev samých, kteří nejčastěji dávají podněty pro zákony upravující fungování modelu trhu; nicméně stále chybí lidé, kteří by tomu pořádně rozuměli. Je nutné vytvořit dvě základní podmínky: politicky řídit úředníky a vytvořit právní systém umožňující se bránit. V rámci regulace i deregulace je neustále mít na paměti problém transakčních nákladů.

[2] Telecom má povinnost zavést do každé vísky pevnou telefonní linku. Za ohromné peníze se všude natahaly dráty a dnes má již téměř každý mobilní telefon a o pevnou linku přestal být tak výsostný zájem. Na příkladě telekomunikací je vidět, jak mizí poslední zbytky přirozeného monopolu.