Korupce a státní správa

Italské přísloví: „Nejhorší na korupci je, když se na ni nemohu podílet.“

Dvojice diskusních témat – korupce a státní správa – se ve většině diskusních skupin do značné míry prolínala, protože korupce byla spojována právě s veřejnou či státní správou. Ostatně i definice Světové banky říká, že korupce je zneužití veřejných prostředků pro soukromé účely. Není to však jediné možné chápání, neboť lze jako korupci chápat i dávání peněz chirurgům za operace, kafíček zdravotním sestřičkám v nemocnicích apod. Existují různé druhy korupce, které jsou různě závažné a velké.[1]

Za korupci lze považovat téměř cokoli – např. zneužití veřejných zdrojů na parciální zisk. Korupce se často nepochopitelně spojuje pouze se státním sektorem, ale kultivované korupční systémy zde vytváří např. farmaceutické firmy. Špičkoví lékaři jsou za jejich peníze posíláni na „pofidérní“ kongresy, následně vycházejí studie o určitých lécích od těchto specialistů a následují platby za recepty za léky těchto farmaceutických firem. Poškozuje to nás všechny, ale nikdo to neřeší. Nejhojněji se řeší korupce v rámci dopravní policie, stavebnictví a veřejných zakázek.[2]

Jako stěžejní průsečík většiny diskusí lze označit tvrzení, že dnešní politická garnitura, až na naprosté výjimky, nemá zájem měnit zaběhnutý systém všemožných vazeb a mocenských sítí. To se odráží jak v rozbujelé korupci, která společnost postihuje od nejnižších pater až po její výšiny tak ve funkčnosti  státní správy či spíše její nefunkčnosti. Jako příklad jak to fungovat nemá byl připomenut rituál opakující se na většině ministerstev po volbách. Dochází zde k hromadnému příchodu nových zaměstnanců nejen do řídících funkcí (náměstci) ale i do „normálních“ pracovních pozic, přičemž kriteriem pro získání místa není odbornost, ale spřízněnost s vládnoucí politickou stranou. Za jednu z příčin tohoto stavu byla označena skutečnost, že v Čechách až na naprostou výjimku vstupují do politiky lidé chudí, kteří nejsou dostatečně finančně zajištěni, což prohlubuje jejich náchylnost ke korupci.

Zajímavou otázkou je, proč existují odlišné etické standardy? Proč podnikatelé přebírají kontext dané země, kde podnikají (proč německé firmy v Rusku uplácí)? Dosavadní zkušenosti ukazují, že určující je kontext – podnik se chová tak, jako jeho okolí. S tím pak souvisí i tzv. kulturní rozdíly – to, co je někde považováno za „commission“ je jinde úplatkem.

Objevil se názor na korupci v Česku (a jeho autor se dá počítat mezi úspěšné české podnikatele), že ničím nevybočujeme ve srovnání s jinými zeměmi a dokonce, že úplně nejhorší je situace v sousedním Německu. Speciálně v průmyslu vyrábějícím nápoje prý v ČR korupce nebyla a přišla až s velkými zahraničními koncerny.

Systém státní správy je u nás vytvořen tak, aby se okolo něj rozvíjela drobná korupce. Musí dojít k opravdové reformě státní správy. Je třeba vidět před sebou zamýšlený výsledek reformy, pak musíme natáhnout drátky – cesty, kterými se k výsledku dobereme. Když dojde k restrukturalizaci správy, dojde ke změně procesů. Nynější zapletenec je nutné rozplést. Politická sféra by to měla chtít udělat, skutečně provést to ale musí technici, tj. administrativní sféra.

V ČR je nutné odlišit politické a administrativní funkce. Je potřeba zavést funkci ředitele administrativy. Musí ale existovat personální historie. Pokud se mění ministr, měl by si přivést svůj zcela politický a zároveň transparentní tým. Zákon v ČR je, ale neplatí. K restrukturalizaci je potřeba politická vůle, ale to asi nejdřív bude muset dojít k velké mezinárodní ostudě.

U nás je mnoho tzv. doživotních politiků, kteří nemají zájem něco měnit, obzvlášť, když některé z nich korupce financuje. Tzv. vnitřně legitimizovaná korupce znamená, že lidé, kteří přijímají úplatky se domnívají, že mají „právo“ na „dorovnání“ platu. Ale práce ve státní administrativě by měla zase být pojímána jako služba. K tomu by měla směřovat také výchova státních úředníků.

Snížení stavu státní správy není tak důležité jako zrekonstruování její vnitřní struktury. Pokud půjdeme cestou snižování státní správy o 1/3, pak v prvním kole odejdou ti nejschopnější. Začít by se mělo u organizace státní správy. Řešením není ani výměna vysokých státních úředníků za manažery, protože ti jsou připravováni pro zcela jiné prostředí. Definitivy situaci také nezlepší, úředníci musí být neustále testováni. Klíčové je specializované vzdělání pro vysoké státní úředníky. Je třeba zavést takovou strukturu, kdy politici nebudou přímo řídit státní správu.

Na počátku diskuse bylo zmíněno, že na počátku transformační fáze  bylo jedinou koncepcí statní správy tzv. proces zahušťování blbců. Privátní sektor totiž velmi často odlákává z veřejného sektoru právě schopné lidi, protože je schopen je nejen lépe zaplatit, ale vytvořit jim i příhodnější podmínky pro práci. První podmínkou aby se podařila jakákoli reforma je nutnost, aby reformu státní správy vláda nejen chtěla, ale musí určit i člověka, který bude za reformu přímo zodpovědný. Vláda se také chová velmi podivně – ač by mělo jít o politický orgán, který se každé volební období mění, neustále řeší administrativní záležitosti, které jsou primárně určeny pro státní správu, jež by „měla přežít dlouho“. Po revoluci se totiž stalo, že státní správa byla jedinou, která věděla jak věci chodí a získala jistou moc. Časem politici začali pronikat do sféry státní správy, aby se zmocnili tolik žádaných razítek – proto se jako nezbytné jeví nahradit razítka procedurami.

Zpět