Zápis 15 Víra

„Naše cesta je završena smrtí, život nešťastným však činí strach ze smrti a ne smrt samotná.“

Buddhismus

Setkání s buddhistickým světem, reprezentovaným představeným buddhistického kláštera, bylo zřejmě pro většinu diskutujících účastníků cestou do největšího neznáma. (v této souvislosti byla vyslovena výtka, že účastníci neměli možnost seznámit se také s hinduismem). Samotnou exkurzi do tajů buddhismu začal přítomný expert přiblížením vzniku a historie tohoto světového náboženství - připomenutím cesty Budhy, bohatého synka, žijícího ve zlaté kleci, k poznání.

Existuje buddhistická obdoba křesťanského desatera, která má shodou okolností též deset bodů. Buddhisté tyto hříchy rozčleňují na tři hříchy tělesné, čtyři hříchy řeči a tři hříchy mysli. Na prvním místě je jako hřích označeno „zbavovat života vše živé“. Za zmínku zde stojí skutečnost, že za hřích je tento skutek považován tehdy, zemře-li oběť dříve než pachatel. Dalšími tělesnými skutky je krádež (čin je spáchán, když pachatel považuje odcizenou věc za svoji) a sexuální přestupek. Za čtyři hříchy řeči je považována faleš, pomluva, hrubý a sprostý jazyk a klevety. Tři hříchy mysli jsou chtivost, nevíra ve výsledek a touha škodit jiným. Mezi další „pravidla“ buddhismu patří buddhistický slib (přednášející zde popisoval svoje pochyby při jeho skládaní, kdy si nevěděl rady s jedním ze slibů, který mu říkal „ … aby všechny spasil …“, jeho učitel mu však za doprovodu mocného uderu do hrudníku řekl : „ .. sebe spas …“.)

Jeden z hlavních rozdílů mezi většinovými náboženstvími v Evropě (křesťanství) a buddhismem spočívá v tom, že buddhismus je náboženství založené na postupné a pomalé cestě žáka, kterého učitel vede k poznání. Pravdy zde nejsou „intelektuálně sdělovány, ale zažívány. Při této příležitosti byla připomenuta technika meditace formou „sezení proti zdi.“. Pro nalezení Budhovy cesty je klíčový učitel. Právě to je však pro příslušníky západní civilizace, zaujaté vlastními myšlenkovými schématy, největší bariérou pro pochopení víry.

Jako červená niť se vystoupeními experta v jednotlivých diskusních skupinách táhla otázka smrti: ne však v její Evropany chápané ponurosti, ale jako přírodní zákonitosti. Právě strach ze smrti nás činí nesvobodnými, a až ve své mysli tento problém vyřešíme, staneme se svobodnými.

Z diskusních otázek se nejvíce hovořilo o vzájemném vztahu buddhismu a lidských práv. To je však zcela zbytečné, neboť při jakémkoliv popíraní lidských práv se člověk dostává do „strašlivého“ rozporu s Budhovým učením.

Islám

Islám je monoteistické náboženství (je založen na víře v jediného Boha) a je to způsob života jedince a společnosti: islám znamená podřídit se Boží vůli. Správný muslim musí přijmout všechny proroky (Noema, Abrahama, Ježíše, Mojžíše, poslední v řadě byl Mohamed). Všichni prorokové přinášejí poselství od jednoho stvořitele.

Islám předepisuje toleranci. Ne všichni muslimové ovšem žijí podle Koránu, někdo ho nepraktikuje, někdo jiný ho zase přehání. Islám však zakazuje extremismus a nabádá ke zlaté střední cestě. Odměnou pro muslima je posmrtný život: věřící a dobro konající budou odměněni, ti, co zemřou jako pachatelé zla, budou souzeni a potrestáni.

Islámské země jsou převážně země třetího světa, kde kolonialisté pošlapávali lidská práva tamních obyvatel. Hranice mezi jednotlivými zeměmi nepřirozené, nadiktované. Vlády v islámských zemích většinou nejsou islámské. V islámu by měl být používán konsensus učenců.

Jak pohlíží islám na lidská práva? Je to jakýsi úzus. Jejich vnímání se v moderních společnostech vyvíjí v čase. Co se dnes jeví nepřijatelné, může být v budoucnu nejen povolené, ale dokonce normou. V islámu jsou lidská práva dána Bohem a člověk je nemá právo měnit - platí dodnes:

Ve většině diskusních skupiny se opakovaly podobné otázky a diskuse o islámu byla spíše mozaikou otázek a odpovědí bez jednotícího tématu – účastnicí se jednoduše tázali na to, co považovali za nejdůležitější či nejzajímavější.

Otázka: Proč realita tak zásadně odporuje těm krásným věcem z Koránu? Proč existuje terorismus a zabíjení, když jsou v přímém rozporu s islámem?

Odpověď: Špatný výklad, zneužití. Ne všichni, kdo se hlásí k islámu, jsou správní muslimové.

Odpověď: Ne všichni muslimové se radovali. Také je rozdíl mezi skutečným počtem těch, co se radovali a tím, co ukazovala média.

Otázka: Proč v islámu nejsou samoregulující mechanismy? Proč neodsoudí nejvyšší islámští představitelé různé násilné činy? Proč autority islámu nevystoupí proti aktům, jež konají muslimští teroristé? Proč např. nedají do klatby Bin Ládina?

Odpověď: Některé významné muslimské autority odsuzují sebevražedné útoky.

Otázka: Existuje dnes větší radikalizace v muslimských zemí nebo se nám to jen zdá v důsledku lepšího zprostředkování prostřednictvím médií?

Otázka: Nepociťují muslimové jako nedostatek, že neexistuje konkrétní autorita?

Odpověď: Existují uznávaní muslimští duchovní. Ale centrální autorita chybí.

Odpověď: Ano, ale není to nic špatného. Jedná se o návrat ke kořenům, k základům. Poprvé byl fundamentalismus zmíněn v souvislosti s křesťanstvím v 18. století v Americe.

Otázka: Jaký je hlavní rozdíl mezi islámem a ostatními náboženstvími?

Odpověď: Ježíš byl jedním z rozhodujících proroků, ale křesťané ho zbožštili – učinili z něj syna Božího. To muslimové nepřijímají. Nelze znázornit Boha, Alláha, jsou známy jen jeho atributy, ale ne jeho podoba. Křesťané nepřijali Mohamedovo proroctví.

Otázka: Které další momenty vnesl Mohamed oproti předchozím prorokům?

Odpověď: Např. dědické právo, trestní právo atd. Jde o kompletní systém. V islámu nemá místo sekularizace. Islám je vše. Islám znamená (1) znalost, (2) každodenní praxi (nestačí víra bez skutků.) a (3) odměnu - posmrtný život.

Otázka: Existoval v minulosti efektivní způsob vlády založený na islámu?

Otázka: Je pravda, že když se dva obchodníci – muslimové, nemohou při obchodní transakci domluvit na ceně, je jim doporučeno, aby se společně pomodlili?

Odpověď: To jsem ještě neslyšel, ale modlitba může být doporučována, když jde o učinění nějakého rozhodnutí.

Křersťanství

Křesťanství navazuje na tradici Starého zákona. Na učení Ježíše z Nazaretu (jako mesiáše) na přelomu tisíciletí a období apoštolů, kdy bylo křesťanství pronásledováno. Až za Konstantina Velikého došlo Ediktem milánským ke zrovnoprávnění křesťanství s ostatními náboženskými kulty – a nová svoboda dala vzniknout fenoménu poustevnictví a mnišství.

Po christianizaci Franků a Irů v 5.st.n.l. se křesťanství dostává přes Bavorsko až na naše území – první kostel je dokladován z roku 790 v Modré u Velehradu u Uherského Hradiště. V devátém století následovala vlna východní – na pozvánku Rostislava roku 863 přichází Cyril s Metodějem. Již v této době (v polovině osmého století) byl založen ve střední Itálii církevní stát. Léta 1073-1307 jsou poznamenána bojem o investituru, tj. mocenským bojem o postavení toho jediného vládce mezi císaři a papeži. Během 11. až počátku 13. stol., tj. období křížových válek, bylo silnou snahou založit křesťanská království na svatém území. Roku 1054 dochází k rozdělení křesťanství na dvě větve – na Východní a Západní (tzv. Velké schizma). Avignonské vyhnanství (1305-1377) je dobou přesídlení papežů ze střední Itálie a počátkem úpadku církve a nástupu renesance.

Prvním znakem nespokojenosti s církví ohlásilo pre-reformační hnutí Jana Husa, které nabralo na síle až o sto let (1517) později s nárůstem protestantismu zejména v severní Evropě (Kalvín, Luther, Zwingli). Boje mezi katolíky a protestanty relativně ustávají až po Vestfálském smíru.

Nástup rekatolizace zejména po r. 1648 v Čechách je také podpořen barokem. Za Josefa II. (tzv. kostelního císaře) se stává církev státní institucí a zůstává jí v určité podobě až do roku 1918.

Zámořské misie v šestnáctém století pomohly expandovat křesťanství i do jiných koutů světa, zejména do Ameriky (Severní i Jižní) – pozůstatkem toho budiž fakt, že 49% katolíků žije právě na tomto území.

V roce 1870 během procesu sjednocování Itálie dochází k zániku papežského státu, který existoval přes tisíc let a až do roku 1929 odmítají papežové komunikovat s představiteli Itálie – situaci mění až Lateránské dohody, které mj. dávají vzniknout Vatikánu.

Na druhém vatikánském koncilu (1962-1965) je nově formulováno postavení církve – církev se stává otevřenější, „sestupuje z nebeského piedestalu“ a tvoří významnou složku občanské společnosti.

Jak velký vliv mělo západní křesťanství na formování lidských práv? Víra a lidská práva jsou intelektuálním produktem judaismu a západního křesťanství - koncept lidských práv je až produktem osvícenství a církev k tomu připravila pouze předpoklady. Postavení katolické církve jakožto šiřitele tzv. obecných či universálních hodnot je pozůstatkem judaismu, který nikoho k ničemu nenutí a umožňuje dokonce člověku, aby se svém Stvořiteli vzepřel.

Zároveň je třeba pamatovat i na to, že i když sama církev formovala, zároveň i utlačovala (díky svému podílu na moci), vraždila a upalovala (i když trest nechávala povětšinou na světské moci). Právě podíl na moci a boj o moc církev nejen poškodil, ale závažné důsledky těchto činů sklízí až do dnešní doby.

Křesťanství, jak již bylo řečeno výše, vychází z judaismu, které zdůrazňuje život jako dar, který lze buď: (a) respektovat anebo (b) dělat, že není. Z toho se dá stejně dobře odvodit jak přikázání nezabiješ, tak v jistém ohledu i fakt, že ne vždy jde o náboženství pacifistické. I takto sice mohou vznikat náboženské války (a pramenit ochota lidí pro náboženství umírat), ale hlavními příčinami jsou pokušení po moci či určitá fáze „mladické nerozvážnosti“ všech velkých náboženství. V křesťanském náboženství dal Stvořitel lidem největší dar, totiž svobodu, která nás může ale také zahubit.

Šok po druhé světové válce zřejmě musel vést k „nutnosti“ rozšiřovat svobodu a lidská práva, která se dnes, zdá se, rozšířila až přespříliš – a občas začíná tvrdě ohrožovat samotný svět i náš život – snaha církve je trochu tuto tendenci přibrzdit.

Přikázání Nezabiješ! Je podle účastníků diskuse pouhým nastavením hranice, kterou společnost považuje za užitečnou – výklad slova nezabiješ je jen normou, kterou nelze striktně dodržet, má fungovat jako „doporučení“ a chránit život jako dar.

Na otázku, co se děje se západním křesťanstvím, které se podle islámu příliš sekularizuje (o čemž by mohlo svědčit i pokles víry ve společnosti a nárůstu sekt a konverze) byla odpověď trošku zvláštní, i když nyní logická: zatímco v křesťanském prostoru došlo k oddělení církve od státu a dnes se razí tzv. kooperující model, v islámských zemích je tomu právě naopak – zde je náboženství silně spjato se státem. Ovšem i přes mimořádně silnou sekularizaci v ČR víme, že „krást se nemá.“

S rozšiřování lidských práv v poslední době se také objevila otázka, co církev říká na věci, které by měly být tolerovány – např. soužití gayů, potraty a podobně. Ačkoli církev morální kodex nevytvořila, ale pouze převzala od judaismu, právně tuto problematika upravit lze. Soužití muže s mužem není pro církev stejné jako soužití muže se ženou a to z toho prostého důvodu, že toto soužití je neplodné a základním konceptem křesťanství je život (jako dar). Obdobné platí i případě euthanasie, interrupce či trestu smrti: nikdo totiž nemá právo život druhému vzít, protože mu ho nedal. Potraty lze v určitých případech povolit, pokud by skutečně došlo k ohrožení života matky (bere se jako větší ztráta pro okolí) – stejně i „povoluje“ euthanasii, pokud jsou např. podány prostředky ke zmírnění bolesti, ale které mohou vést ke smrti pacienta (oba problémy je nutné posuzovat případ od případu). Naopak trest smrti církev nepřipouští (i když sama dlouho vraždila a předala možnost a právo vraždit státu).

Jsme skutečně v konfliktu s islámem a máme vůbec právo zabíjet? Ačkoli jsou duchovní kořeny stejné, problémem je fundamentalismus – i když právo zabíjet nemáme, máme právo se bránit. Zároveň se zdá, že církev se nevyčerpala, ale je nutné, aby se sebe-reformovala a udržela krok s měnící se společností. Oproti křesťanství je islám a judaismus více založen na silné komunitě, ale přesto jsou tato náboženství méně hierarchická.

Vzdělání a šíření sociální nauky křesťanské církve pomohlo v některých oblastech výrazně zredukovat negramotnost (viz Latinská Amerika). Ačkoli by se mohlo zdát, že „Desatera“ jednotlivých náboženství jsou rozdílná, jsou si v něčem podobná – neliší se ani tak v zákazech, jako hlavně v tom, co bychom měli dělat. Rozdíl je v tom, kde dané náboženství hledá zdroj Desater – zda vně či uvnitř.

Nová náboženská hnutí

Diskuse o nových náboženských hnutích vzbudila mezi účastníky značný zájem a to především proto, že je to oblast pro většinu lidí zcela neznámá. Mnoho pozornosti bylo tudíž věnováno především vysvětlení a přiblížení pojmů „nové náboženské hnutí“ či „sekta.“

Sekta byla poněkud překvapivě definována jako vztah většinové společnosti k náboženské menšině s tím, že tento vztah je negativní. Je tomu tak především proto, že nové náboženské hnutí přichází vždy s určitou inovací, na kterou většinová společnost reaguje nepřátelsky. Mezi většinovou společností a novým náboženským hnutím tak vzniká napětí. Výsledkem tohoto stavu je pak hanlivé označení nově vznikající reformní skupiny jako sekty. Z výše uvedeného již nepřímo vyplývá, že nové náboženské hnutí je silně kritické vůči soudobé společnosti a stavu věcí. Nehledá však většinou odpovědi na konkrétní otázky – například problém interrupcí - pouze se snaží odsoudit či vytknout něco majoritní společnosti.

Předem je také nutno zdůraznit, že sekty nejsou nijak stejnorodou skupinou, ačkoli mnoho lidí je takto vnímá. Ve skutečnosti sekty vznikly z mnohdy značně odlišných tradic a nelze je tudíž vnímat jako jeden homogenní celek.

Jednou z často zmiňovaných sekt byli Svědci Jehovovi. Otázkou je, zda je většinová společnost vnímá ještě jako sektu nebo již jako respektované náboženské společenství. Zřejmě se nacházíme na jakémsi časovém předělu – v minulosti by je asi většina lidí bez dlouhého váhání označila za sektu, dnes a především v nedaleké budoucnosti budou již zřejmě vnímáni jako uznávaná náboženská skupina.

Co jim k tomu dnes ještě chybí? Již bylo řečeno, že sekta zřejmě přestává být sektou ve chvíli, kdy ji většinová společnost přijme jako uznávaný náboženský směr. Svědkům Jehovovým v tomto, trochu zjednodušeně řečeno, brání ještě dvě otázky, vnímané veřejností velmi problematicky.

První věc asi nejlépe vystihuje věta „otravují mě doma,“ v druhém případě jde o nesouhlas většinové společnosti s odmítáním transfuze krve pro sebe i své potomky a to i za cenu vlastní smrti či smrti svých dětí. V prvním případě je „vina“ za negativní vztah k této skupině zřejmě na straně většinové společnosti, v případě druhém je tomu právě naopak. Lze očekávat, že Svědci Jehovovi budou právě od této značně tvrdé doktríny postupně upouštět, což jim umožní stát se uznávaným náboženským hnutím.

Kde se bere ve společnosti negativní vztah k sektám? Zřejmě jej lze vysvětlit pomocí hodnot většinové společnosti, které jsou v ní všeobecně uznávány a které jí do značné míry umožňují existenci. Je přirozené, že lidé protestují a nesouhlasí s něčím, co ve vztahu k uznávaným hodnotám vypadá jako deviantní – v případě Svědků Jehovových je to např. odmítnutí transfuze pro své dítě.

Jsou sekty uzavřené? Ve většinové společnosti často převládá názor, že sekta je jakési společenství lidí, kteří jsou ne zcela „normálním“ způsobem zaklesnuti v určité skupině. Sekta je vnímána jako nesvobodný a uzavřený náboženský směr. Je pravdou, že sekta existuje jaksi mimo rámec tradiční náboženské společnosti. Z toho pak vzniká vztah většinové společnosti k sektě v podobě – „my a oni (nerespektovaná, protestní skupina)“. Nové náboženské hnutí se tímto negativním a nevstřícným chováním cítí ohroženo a uzavírá se. Ve chvíli, kdy je negativní vztah k nové skupině překonán, může se tato začít postupně otevírat a začlenit do většinové společnosti. Tuto myšlenku lze dokladovat i na vývoji křesťanství – i křesťané byli kdysi nerespektovaným a uzavřeným náboženským hnutím, teprve postupem času se stali uznávanou součástí většinové společnosti. Náboženská skupina se tedy vždy nějak vyvíjí – dnes může být vnímána jako sekta, za několik let tomu tak nemusí být. Sekta je tedy relativní pojem a to nejen časově, ale také místně.

Co je stěžejní pro vývoj nového náboženského hnutí? Je to především vnímání většinové společnosti. Každá reakce společnosti má totiž na podobu nového náboženského hnutí značný vliv. Pokud společnost na vznik nového hnutí reaguje velmi negativně, může nebezpečně působit na jeho radikalizaci. Výzvou pro současnou společnost je tedy směřování k větší toleranci a budování kvalitnějšího povědomí o různých náboženských skupinách.

„Pracují“ sekty pro peníze? Obavou mnohých účastníků diskuse bylo vnímání sekty jako skupiny účelově vytvořené pro obohacování jejích tvůrců. V mnohých státech lze pozorovat podnikatelské aktivity sekt, které využívají práce svých stoupenců, jež mnohdy za tuto jimi vykonanou práci nepožadují žádnou materiální odměnu. Otázkou ovšem je, zda lze vůbec založit a udržet sektu, která by primárně vznikla právě z touhy po penězích. Většina sekt totiž vzniká z jistoty vůdce. Na tuto jistotu se někteří z nás - nejistých - zavěšují. Lze však působit jistě, pokud by můj jediný cíl byl zbohatnout? Na to určitě nelze jednoznačně odpovědět, ale zřejmě nikoli. Někteří se domnívají, že jsou to spíše peníze, které si najdou vhodnou sektu, nikoli naopak.

Kolik lidí se dnes organizuje v sektách? O sektách se v posledních letech mnoho hovoří a možná právě tento velký zájem vzbuzuje v mnohých pocit, že i počet jejich přívrženců rapidně stoupá. Pravdou však je, že organizovanost populace v sektách je jen velmi malá, počty přívrženců některých sekt lze v jednotlivých státech počítat pouze na desítky.

Čím je způsoben úspěch nových náboženských hnutí, resp. u některých rychlý zánik? Již několikrát bylo řečeno, že většinová společnost má tendenci se k sektám stavět odmítavě. Mezi většinou a sektou tak vzniká určité napětí. Proto aby nový náboženský směr mohl přežít a rozvíjet se, musí zvolit správnou míru napětí s většinovou společností. Pokud tato bude příliš malá, nikdo z většinové společnosti nebude pociťovat touhu se k novému náboženskému hnutí přidat, pokud bude příliš velká, společnost jej bude vytlačovat na svůj samotný okraj, kde postupně zanikne. Vznik a přežití sekt není otázkou kalkulu, je to zcela přirozený proces. Nová náboženská hnutí se snaží vyplnit jakousi „mezeru na trhu“, vychází tedy z momentální touhy společnosti, kterou nelze stávajícími náboženskými směry vyplnit. Není také vyloučeno, že se nové hnutí stane postupně uznávaným a tradičním směrem. Tato tendence již byla výše naznačena u Svědků Jehovových, podobný vývoj někteří předpokládají také u Mormonů a víry Bahá´í.

Jaká nová náboženská hnutí lze najít v České republice? Pro náš stát je typický malý podíl věřících a omezené vědomosti lidí o podobách náboženství. Na počátku 90. let započal značný příliv nových náboženských směrů především ze zahraničí. Za zmínku jistě stojí, že některá v zahraničí úspěšná hnutí se v našich podmínkách příliš neujala. Postupně však dochází k rozvoji i původních českých hnutí jako je např. Jóga v denním životě. Jaká větší hnutí se tedy u nás v současné době vlastně nachází? Jsou to již několikrát zmiňovaní Svědci Jehovovi, Jóga v denním životě, Haré Kršna, Scientologové, Kontaktéři s vesmírem a mnohé další. Na závěr je nutné ještě podotknout, že počet přívrženců jednotlivých hnutí není nijak obrovský, jsou to spíše média, která u nás vyvolávají pocit jejich masovějšího vlivu.

Pojem lidská práva pochází z křesťanství, ale používat se začal ve filozofii. Projevem toho, že lidská práva chybí nebo jsou porušována je to, že se o nich více a více mluví. Začalo se o nich mluvit zejména v 19. století ve spojitosti s rozvojem kapitalismu, který lidská práva potlačoval.

Člověk ale nemá jen práva, má i povinnosti. Pokud by měl pouze práva a žádné povinnosti, tak by ho zničila. Práva druhých se stala naší povinností[1].

Odpovědět na otázku, zda jsou lidská práva nejvyšší hodnotou, můžeme až poté, co se zastavíme u samotného pojmu hodnota. Hodnota je etickým pojmem, vyjadřuje jakýsi stupeň preference morální volby a proto lze říci, že má morální dimenzi. Emanuel Kant se zabýval vztahem hodnoty a ceny z filozofického hlediska a dospěl k tomu, že hodnotu má pouze to, co má svou důstojnost a to je pak nezaměnitelné.

Dnešní společnost charakterizuje polytheismus resp. pluralismus hodnot. To znamená, že ve společnosti jsou uznávány libovolné hodnoty. Hodnoty nejsou spojeny jen s lidskými právy, ale také s pravdou. Stejně, jak je hlásáno, že každý má svou hodnotu, tak i každý může mít svou pravdu. To ale nemůže být pravda, že každý má svou pravdu, protože absolutní pravda, že každý má svou pravdu, neexistuje. Pak tedy musí existovat nějaká pravda, abychom mohli mluvit o hodnotách.

Vyvstává celá řada otázek. Jsme schopni hodnotit hodnoty? Jsme tedy nejvyšší hodnotou? Jsme hodnoty, které potřebují hodnoty, aby se staly hodnotami? Existuje nejvyšší hodnota?

Celé dějiny lidstva jsou cílem propracovat se k tomu, co je nejvyšší hodnota. Jsou právě lidská práva tou nejvyšší hodnotou nebo si jen jejich prostřednictvím dělá lidstvo pořádek? Lidská práva jsou vyjádřením nejvyšší hodnoty, ale nejvyšší hodnotou nejsou. Nezakotvenost lidských práv je jejich velkým problémem.

Východní křesťanství jsou více ovlivněna ostatními východními náboženstvími, která jsou kosmocentrická; tedy zaměřená spíše na Boha a to i na úkor srozumitelnosti některých obřadů, které se pořádají výhradně pro něj. Lidé se cítí před Bohem malí a velice pokorní. Čím větší je vzdálenost mezi lidmi a bohem, tím bylo vykoupení pro věřící větší událostí. Pak je možné vysvětlit vztah pravoslavné církve k nevolnictví. Ve východním křesťanství je akcentována poslušnost, nikoli spoluúčast. Na druhou stranu západní křesťanství jsou antropocentrická. V centru jejich zájmu stojí člověk, který je téměř na úrovni Boha. Jsou více individualistická na rozdíl od východních spíše kolektivistických církví, snad i proto se v těchto zemích mohl ujmout komunismus. „Západu“ chybí trocha kolektivismu, aby vytvářel komunity, a „Východu“ by nezaškodila kapka individualismu. Zejména průnik kapitalismu na „Východ“ má vliv na církve a přináší do nich prvky individualismu.

Islám je z pohledu křesťanství příliš zjednodušený, nepřipouští žádné protiklady, což je jeden z velice významných aspektů křesťanství. Islám v sobě obsahuje jisté prvky křesťanství, ale odlišně je interpretuje.

Judaismus je obyčejně vnímáme jako náboženství; ve skutečnosti však jde zároveň o etnické a národnostní určení (a nerozlišování etnického a náboženského označení je zdroje řady problémů). Extrémně se to dnes projevuje například při imigraci do Izraele: právo na návrat mají jedna potomci židů (kteří mohou být klidně komunisty) a zároveň lidé jakéhokoli etnika, kteří prošli konverzí. Přestat být židem lze pouze jediným způsobem – aktivní konverzí k jiné víře. Judaismus (na rozdíl například od křesťanství) není náboženství misijní a nemá univerzální koncept světa.

Mimo jiné i díky své historii je judaismus náboženství akomodativní, které je „zvyklé“ žít po jiným režimem jako minoritní vyznání. Již ve třetím století tak vzniká sedmero přikázání – jakási agenda pro nežidovské lidstvo – které by měli nežidé dodržovat, aby soužití se židy probíhalo bez problémů (přičemž nežidy nesmím nutit ke konverzi):

Židé jsou – z pohledu judaismu – ti, kteří jsou vyvoleni nést „břemeno - jho Tóry“ (judaismus je cesta poslušnosti Tóře). O Tóře se nepřesně mluví jako o zákoně; jde však spíše o učení „jak na život“ (ars vitae). Pravověrný žid, neví-li „jak na život,“ se obrátí na Tóru.

Dlouhodobě iritujícím prvkem judaismu – pro nežidy – je představa vyvolenosti, která je v judaismu obsažena. Zde však existuje závažné nepochopení (někdy i mez židy samotnými): judaismus není vyvolení k lepšímu životu či k nadřazování se jiným lidem; jde o vyvolení k nesení jha Tóry.

Je však faktem, že judaismus má určité rysy výlučnosti. Velmi výrazně se projevují například při sňatcích, kdy jde obvykle o nadmíru horké téma. Vztah židovstva k okolí je okolím vnímán jako nadřazený a je prvotní a nejhlubší příčinou antijudaismu.[2]

Na rozdíl od křesťanství je v židovství mnohem méně přítomen eschatologický moment (co bude na konci věků). Judaismus je o mnoho pozemštější a pragmatičtější: svým následovníkům dává jasná pravidla a příkazy jak žít v tomto světě a výrazně méně se zaobírá „oním světem.“ Na rozdíl od současného křesťanství musím v judaismu přizpůsobit Bohu i svůj všední život.

Eschatologické vidění světa nám umožňuje vytvořit koncept „pokroku.“ S trochou nadsázky lze říci, že pouze v této (současné západní) civilizaci mohl vzniknout marxismus – protože marxismus vyžaduje ideu pokroku.

Problém euthanasie je tak trochu „produkt“ naší hedonistické doby: při rozhodování dnešního člověka je rozhodující „jak je mi to příjemné.“ V antice či středověku chtěl člověk dostát určitému ideálu a sebevražda (euthanasie) s cílem pouze ušetřit se budoucí bolesti nepřicházela v úvahu.

[1] Práva jsou chápána jako pasivní a povinnosti jako aktivní.

[2] V této souvislosti stojí za poznámku, že židé se během staletí neasimilovali proto, že mají obrovské množství velmi přesných pravidel, kterými museli nesmírně iritovat své okolí.