Systém justice

Diskusní otázky:

• Jak efektivně vyřešit problémy spojené se zápisem změn do obchodního rejstříku?

• Proč nezavést maximální časové limity do nichž by museli soudci své případy rozhodnout?

• Jak vybudovat mechanismus zajištující, že nové přijímané zákony a novely budou kvalitnější  než jejich předchůdci a budou konzistentní s duchem jiných norem právního kodexu?

• Jak zajistit dlouhodobou vysokou profesionální a hodnotovou kvalitu státních zástupců, policistů a soudců?

• Jak zvýšit profesionalitu nových soudců cestou jejich vzdělání? Je třeba  klást  vyšší nároky na profesory? Nebylo by možné rozšířit konkurenční nabídku výuky vybudováním elitních (privátních) právnických fakult?

• Jaké jiné důvody než tradice brání u nás zavést anglosaský justiční systém, který se zdá mnohdy fungovat lépe než náš současný

• Jak pracuje české vězenství? Je jeho role výlučně sankční nebo i nápravná?

• Jak se bude české právo prolínat se systémem justice EU?

• Jak jsou nastaveny zodpovědnosti různých aktérů (prezident, sněmovna, ústavní soud nejvyšší soud ministr spravedlnosti ministr vnitra v různých aspektech fungování justice

• Jak český systém soudnictví zjednodušit?

• Jak český systém soudnictví zjednodušit a zefektivnit? Což například zrušit vrchní soudy a zavést pouze třístupňový systém?

Co čeká občan od justice?

Základní otázkou ve vztahu k soudnictví je, co vlastně občané od justice očekávají: většinou panovala shoda v tom, že lidé očekávají:

• Spravedlnost;

• Rychlost;

• Předvídatelnost.

 Spravedlnost je obtížně definovatelná, ale že určitě existuje. Občan chce základní záruku, že se domůže práv, která jsou mu garantována, pokud by mělo dojít k situaci, že mu byla upřena nebo by v nich byl nějak omezován. Od státu očekává, že zajistí své vlastní fungování a soudnictví. Spravedlnost vtiskají do zákonů poslanci – zákonodárci. Druhým nositelem spravedlnosti jsou soudy. Pro lidi by bylo dobré, kdyby se morálka překrývala se zákonnými normami.

Soudy i soudci mají být nezávislí, soudce má být závislý jen na zákoně. Čeští soudci jsou odstíněni od politického cyklu. To je správné, ale bohužel jsou odstíněni také od kvality - a to je špatně. Nedbají příliš na pracovní čest - nelze u nás povolat soudce k zodpovědnosti.

Předvídatelnost rozhodování znamená, že občan či jeho právní zástupce může dopředu předvídat, jak se může soudní spor vyvíjet a dopadnout. U nás je možné, že poškozený odejde od soudu ještě poškozenější. Advokát není schopen občanovi dopředu říct, jak se případ bude vyvíjet, protože u nás i jasný případ může dopadnout opačně. Pro předvídatelnost jsou také potřeba jasné zákony a ne aby bylo možné zákon vykládat na sto a jeden způsob.

Zazněl názor, že je potřeba zjednodušit náš právní systém a pravidla - zákony. Není třeba mít normy pro všechno, soudci by měli být ochotni přijmout odpovědnost a rozhodovat. Mnoho soudců u nás se vyhýbá rozhodování, a tak neustále případ odročují a prodlužují. Když už konečně nějak rozhodnou, nejsou za rozhodnutí postižitelní, i kdyby bylo úplně nesmyslné. Počítá se s tím, že to za ně opraví soud vyššího stupně. Ke kritice soudců přispěl i fakt, že čeští soudci nevyužívají dostatečně svých zákonných pravomocí. Schovávají se za nedostatek donucovacích prostředků, ale ve skutečnosti se nejedná o nedostatek těchto prostředků, ale o jejich nevyužití.

Několikrát se ozval požadavek posílit roli precedentů. To však opět souvisí s ochotou a schopností našich soudců rozhodovat a pokud možno rozhodovat správně. Oponující názor ke zjednodušování soudního systému byl, že současné moderní společnosti jsou natolik komplikované, že k žádnému velkému zjednodušování dojít nemůže a že není podstatné, zda se jedná o precedenty nebo o nové zákony.

Obchodní rejstřík

Problémem fungování českého obchodního rejstříku je především zdlouhavost procedur zápisu, která v mnohých případech významně ovlivňuje možnost podnikání firem.[1] Současný systém je zcela špatně procesně nastaven a tak i elementární záležitosti jsou řešeny velmi kostrbatými a pracnými metodami.

Ačkoli rejstřík byl do pravomoci soudů svěřen především z důvodu udržení transparentnosti českého podnikatelského prostředí, mnozí účastníci diskuse se domnívají, že tuto úlohu neplní a tudíž účast státu v této oblasti je zcela zbytečná. Obchodní rejstřík by tak mohl být vyjmut z pravomoci soudů a sloužit pouze k registraci firem jako takové -pokud by daný ekonomický subjekt splnil stanovené podmínky, mohl by být automaticky zapsán.

Řešením by mohl být například systém, kdy na základě notářského zápisu bude fungovat „registrační úřad“, který skutečnosti uvedené v notářském zápisu bezodkladně zaeviduje a zpřístupní veřejnosti. V tomto okamžiku je pak lhostejno, zda by registrátor měl podobu orgánu státu či by tuto činnost vykonával pro stát soukromý subjekt. Připomenuta byla také ta skutečnost, že notářské zápisy jsou dnes stejně jako podklad pro jednání orgánu obchodních společností nutné, proto by navrhovaný systém nebyl v podstatě ani tak velkou změnou. Jako příklad, kde tento systém funguje a to velmi úspěšně byla přitom zmíněna Itálie.[2]

Ze zasvěcených úst zde pak účastníci diskuse slyšeli, že jedním z důvodů, proč prosazení tohoto systému nebude zdaleka jednoduché je rivalita mezi notáři, advokáty a  exekutory, kde je jakékoliv rozšíření pravomocí notářů je trn v oku ostatních.

Naproti tomu se objevily i názory, které požadovaly ponechání evidence obchodního rejstříku v rukou soudu, jednak proto, že za dobu svého fungování si v ČR vybudoval již určitou tradici, ale také – a to asi především – jeho přesunutí by mohlo vyvolat vysoké náklady a případně způsobit také další průtahy v řízení. Ani přívrženci tohoto řešení však rozhodně nepopírali nutnost změny procesních pravidel fungování obchodního rejstříku.

Jako další zazněla námitka, že neexistují jenom jednoduché a bezproblémové zápisy do Obchodního rejstříku, ale že celá řada případů je velmi komplikovaných a mnohdy jde o spory o stamilionové majetky. Tyto případy by standardním způsobem řešil i nadále soud, je však nutné dosáhnout zrychlení jeho akceschopnosti a reálné vykonavatelnosti práva.[3]

Odbornost soudců

Soudci se především snaží, aby nemuseli rozhodovat. Bojí se vykládat právo, ačkoli právě za to jsou placeni. Záleží na každém soudci individuálně, zda se bude dále vzdělávat. Je překvapivé, že soudní systém vůbec může bez jakéhokoli průběžného přezkušování fungovat. S nároky na kvalifikaci lékaře je to naprosto nesrovnatelné. Problematická je i uzavřenost soudcovské komunity. Existuje zde příliš silná solidarita fungující podobně i mezi lékaři, která jde až za hranice přijatelnosti.

Jak se vyjádřil jeden z diskutujících, nejsou soudy systémově natolik unikátní, aby k nim nešlo přistupovat jako k běžným podnikům. Je zde tedy potřeba provést optimalizaci všech existující procesů a to při nikdy nekončím vzdělávání soudců ale i soudních úředníků. V této souvislosti byla připomenuta skutečnost, že českým soudcům chybí výuka „soudcovského řemesla“ na té nejvyšší úrovni. Na obranu soudců zde zazněla informace, že dnes, pokud chce soudce psát smysluplné rozsudky dělá tuto práci po večerech a o víkendu. Na doplňování vzdělání mu pak skutečně nezbývá žádný volný čas.

Za klíčovou příčinu problémů v českém soudnictví byla označena neodvolatelnost soudce, který to „má na doživotí“.  S tím souvisí u fungování kárných senátů, které by měly postihovat chybující soudce. V senátech však bohužel nezasedají ti nejlepší z nejlepších, ale ti kteří to nakonec „vezmou“, a podle toho jimi udělené tresty vypadají (mnohdy je to až směšné).

Soudci a média

Je chybou, že soudci stojí mimo zájem médií? Na jednu stranu mohou mediální tlaky na soudce působit tak, že bude rozhodnuto podle přání médií, protože se soudce bude obávat konfliktu. Na druhou stranu je soudce veřejným činitelem a měl by své rozhodnutí obhájit, přestože není komunikace s médii povinností soudce. Bohužel v České republice je pouze 20% soudců skutečně na svém místě. Nakonec je to o odpovědnosti na obou stranách, jak u médií tak soudců. Je nutno zvážit, kdy média vystoupí, zda během sporu či až po vynesení verdiktu. Novináři také častou nejsou schopni komunikovat se soudci o odborných tématech.

Odvolávání soudců

Odvolání soudce je velice složitý proces. Stalo se tak snad jen jednou. Nejsou soudci až moc nedotknutelní? Když v České republice se ani po skandálu neodstupuje. Soudci by měli cítit přiměřenou nejistotu. Soudci nemají potřebu se vzdělávat, protože jsou jmenováni doživotně. Kvalita soudů by měla být kontrolována. Dělník musí nahradit zmetek, který vyrobil. Soudce, který produkuje zmetky, by měl být odvolán. Nejlepší by bylo, kdyby fungoval samoočistný proces. Soudcovská komunita by si vyřazováním špatných soudců zvyšovala svou prestiž. K tomu ale soudci v České republice zatím bohužel nedospěli. Bylo navrženo, aby byli soudci odvoláváni alespoň in memoriam, když je to za jejich života tak procesně náročné.

Možnost odvolávat snadnou soudce má také svá úskalí – zejména v ohrožení nezávislosti soudců. Jako možné řešení padl návrh ponechat odvolávání v rukou stávajících kárných senátů, ale do takového senátu (který by fakticky hodnotil činnost soudců) zahrnout i nesoudce (například advokáty) jmenované na delší dobu.

Na „kvalitě“ justice v České republice mají svůj podíl policie i státní zastupitelství. Policie je ale uzavřená sama do sebe a žije svým vlastním životem. Chybí kontrola policistů. Selhávají vnitřní mechanismy a následně i státní zastupitelství. Systém není rezistentní. Procesní předpisy jsou tak podrobné a komplikované, že přestávají dávat smysl.

Evoluce versus revoluce

V určité chvíli došlo – mimo jiné – i na načasování případných reformních kroků, které by měly změnit fungování české justice. Existují v principu dvě cesty – revoluční (anebo rychlá změna) a evoluční (tedy nechat soudnictví pomalu vyzrát).

Jak připomenul jeden z ekonomicky zaměřených účastníků diskuse, v praxi se ukazuje, že nákladnost evoluční a revoluční cesty bývá obvykle stejná; liší se pouze rozložení v čase (například sanace bankovního sektoru v ČR a Polsku byla stejně drahá – jen byly náklady jinak rozloženy v čase).

Proč nezavést maximální časové limity, do nichž by museli soudci své případy rozhodnout?

Podobně jako činnost obchodního rejstříku je i jednání u českých soudů „během na dlouhou trať.“ Pohled laika zvenčí budí dojem, že účastníci řízení se mohou do nekonečna  odvolávat, soudci mohou jednání mnohokrát odročovat a na konci tohoto všeho – někdy po několika letech - se dočkáme rozhodnutí. Tento stav jistě volá po změně, otázkou ovšem je, zda zavedení časových limitů pro rozhodování soudů je správnou cestou. Všichni se asi shodneme na tom, že soudy řeší i případy, které jsou značně komplikované a jejichž zpracování vyžaduje mnoho času. Pokud bychom soud nutili za každou cenu rozhodovat v předem stanoveném limitu, mohli bychom se sice rozhodnutí dočkat včas, ale možná v dosti pochybné kvalitě. Tento problém lze řešit zavedením institutu výjimek, který by soudu v odůvodněných případech umožnil termín pro rozhodnutí oddálit. Tvorba výjimek však také není bez vady. Začneme-li tvořit zvláštní postupy pro jednotlivé případy, otevře se i prostor pro jejich zneužívání a výsledek našeho snažení bude zcela zbytečný. Tato jednoduchá úvaha pak vede k přesvědčení, že zavádět jakékoli limity je neproduktivní a řešení je třeba hledat jinde.

Proč soudy pracují pomalu? Soudy řeší případy, které jsou od sebe věcně velmi odlišné, různě komplikované atp. Mnohdy se stává, že soudce dává přednost případům které jsou snadné a složitější neustále odkládá. Výsledkem je, že nacházíme mnohé případy z počátku 90. let, které doposud nejsou uzavřeny. Řešením těchto problémů by se mohla stát větší specializace soudů a vydělení jednoduchých případů na zvláštní rozhodovací úroveň.

Problém zdlouhavosti soudních sporů jistě pramení také z toho, že soudci mají v podstatě neomezené pole působnosti – za nekvalitní rozhodnutí nemohou být postaveni před kárný soud, díky snaze ochránit jejich nezávislost jsou jmenováni prakticky navždy atd. Všechna tato opatření pak vedou k jedinému – k pomalé a  nekvalitní práci. Soudnictví tak ztrácí v očích veřejnosti potřebnou prestiž a to se sekundárně odráží i v ochotě schopných lidí pracovat v této oblasti raději než v komerční sféře.

Hovoříme-li o kvalitě českého soudnictví za zmínku jistě stojí také samotná kvalita právního vzdělání u nás. Právnické fakulty studenty nutí pamatovat si tisíce paragrafů, méně již dbají na to, aby absolventi uměli se zákonem v praxi zacházet. Na škodu věci by jistě nebylo ani rozšíření vzdělání soudců do oblasti ekonomie.

Jak vybudovat mechanismus zajišťující, že nově přijímané zákony a novely budou kvalitnější než jejich předchůdci?

Na podobě schválených zákonů se v mnohém podepisuje konstrukce českého legislativního systému. V součinnosti s odborníky vzniká návrh zákona, který se posléze dostává do Poslanecké sněmovny, kde je pozměňovacími návrhy postupně upravován a to až do podoby, která je mnohdy značně odlišná od původní navrhované verze. Připravená novela zákona či zcela nový zákon se tak v Parlamentu ČR značně mění a výsledek často není konsistentní s ostatními právními normami.

Za zamyšlení tedy jistě stojí úprava legislativního procesu a to především ve směru omezení pozměňovacích návrhů, které jsou vznášeny na poli Poslanecké sněmovny.

Podle jiného názoru tkví hlavní problém přitom v přípravě zákona na příslušném ministerstvu, kde je touto prací pověřen příslušný ministerský legislativec, který ne vždy dosahuje potřebných kvalit pro přípravu nových zákonných úprav (návrhy zákonů často obsahují legislativně technické chyby). V následném  procesu pak je tento polotovar dále utvářen a to ne vždy směrem k vyšší kvalitě.[4]

Zpět