Nová technologie je nová tak dlouho, dokud si pamatujeme,

Kdy jsme ji začali poprvé používat.

ze setkání Lípa XIV

Dopady globalizace a vstupu do EU na ČR

Média

Diskusní otázky:

 

Ústředním bodem zřejmě jakkoli zaměřené diskuse o médiích v České republice asi ještě dlouhou dobu zůstane problematika veřejnoprávních médií; postoj k „veřejnoprávnosti“ zároveň vymezuje dvě základní názorové skupiny. Nejinak tomu  bylo i v tomto případě.

Pro jednu je veřejný zájem definovatelný jako „součet soukromých zájmů.“ Přijmeme-li tezi, že takovýto veřejný zájem existuje, má ospravedlnění existence veřejnoprávních médií a rozličných rad, kterými se je snažíme kontrolovat. Z tohoto pohledu nejsou problémy veřejnoprávních médií systémového charakteru a je třeba je řešit lepší prací příslušných kontrolních a regulačních orgánů či přímo vytvořením orgánů nových.

Problém současné veřejnoprávní televize spočívá v tom, že došlo pouze k převzetí nového názvu a nikoli v přijetí veřejnoprávní struktury médií. Přitom tato struktura je již objevena a není třeba ji znovu vymýšlet. Stačí dosáhnout v této věci konsensu mezi občany a politiky.

Pro druhou skupinu je veřejný zájem podezřelá záležitost a všechny rady jsou zkorumpované a nefungující. Řešení vidí v americkém modelu, kde zábava a informace jsou zbožím a média podléhají jako všechny ostatní firmy obchodnímu právu a zákonům trhu. Veřejnoprávní média naproti tomu trpí chronicky nízkou produktivitou a za své peníze většinou nedostáváme to, co chceme.

Pominout nelze ovšem ani názor stojící zčásti „mimo“ výše zmíněné dvě skupiny: V ČR musí být média regulována, protože jsme malý trh a je tu málo využitelných frekvencí. Pokud by tomu tak nebylo, názorová skupina, které by se podařilo volné frekvence „obsadit,“ by získala jednostrannou informační převahu. V této souvislosti stojí za zmínku, že o veřejnoprávním rádiu se tato debata nevede, protože soukromých rádií je velký počet. Televize jsou ovšem jen tři a mají velký vliv.

Zajímavé je také sledování vývoje chápání televize v čase. Lidé získávají s televizí rozsáhlejší osobní zkušenost a vědí, že se zprávy často liší od skutečnosti. Proto již informacím, které z televize získávají, nepřikládají takový význam. Ve skutečnosti se totiž realita v televizi dělá ve střižně!

Problematiku regulace médií by mohl „vyřešit“ rozšiřující se počet informačních kanálů. Podle tohoto názoru půjde vývoj cestou fragmentace a širší nabídka učiní regulaci nepotřebnou a možná též nemožnou. Zastánci opačného názoru v tomto případě argumentují, že fragmentace řešením být vůbec nemusí, resp. nemusí vůbec nastat, protože je k dispozici takové množství informací, že vzrůstá význam kompetentních osob, které jsou jakýmisi překladateli skutečnosti.

Role médií

Základní funkcí dnešních medií je pozice „překladatele,“ který tlumočí informace ze specializovaných jazyků do jazyka obecného - tedy jazyka srozumitelného většině občanů. Média však mají v současné době funkci dvojí:

·         informační (ta je společensky důležitá)

·         zábavní

Je také nutné si zároveň uvědomit, že mediální svět se stává integrální součástí politického procesu, což má svá pozitiva i negativa. Na příkladu „TV Nova“ pak někteří diskutující ilustrovali negativa stavu, kdy se média prolínají s politikou. Za správnou cestu naopak diskutující označili pokusy o nové formáty médií (zvláště těch, které se snaží zvýšit informační hodnotu produkovaných pořadů).

Pozitivním vlivem globalizace mediálního trhu by mohlo být nastavení objektivních měřítek pro domácí producenty informací a vytvoření většího tlaku na jejich objektivitu. V současné době se však v případě touhy po objektivním a úplném zpravodajství stává podmínkou četba či sledování zahraničních pramenů.

Regulace

Rozebírání „vlády“ nad veřejnoprávními médii opět započala osvětlováním pojmu veřejnoprávnosti. Nakonec se většina shodla na definici, že „veřejno“ – znamená způsob platby za danou službu (platba veřejností) a „-právnost“ zachycuje poslání a pozici media tak, jak je upravena legislativou. Pro správné fungování veřejnoprávních medií je třeba přesně a správně definovat struktury v těchto mediích.

Měla by existovat struktura manažerská, jejímž úkolem je vedení média v úrovni provozně ekonomického a struktura redakčně dramaturgická, která je odpovědná za programový obsah. Na tyto struktury by ještě navazoval etický kodex příslušného media a tzv. pracovní manuál. Současně by měly být také stanoveny procedury, podle kterých se postupuje v případu disharmonie mezi manažerskou a redakční strukturou. V případě, že by existovaly takto nastavené mantinely, tak by ani nevznikla známá televizní krize roku 2000, resp. byla by řešena podle nalinkovaných not.

Diskuse o médiích na Západě i v České republice má některá společná témata. Jedno z nich se váže na fungování médií: v současné době dochází k vytěsňování informací aktualitami, a tím vzniká novodobá forma „cenzury.“ Média se tak mění v pouhé distributory aktualit a zcela opomíjejí kontext. Hodnota informace je však v souvislostech a pokud je lidé nemají, lze s nimi mnohem snáze manipulovat.

Diskuse o regulaci médií se samozřejmě dotkla i televize: V České republice dnes neexistuje veřejnoprávní televize, existuje pouze státní televize přejmenovaná na veřejnoprávní. Nedošlo však ke změně fungování této televize ani k oddělení obsahu a obchodního vedení.

I na regulaci médií existují dva protichůdné názory vycházející z podobným východisek. Na jedné straně stojí liberální přístup: otázka by měla znít jak NEregulovat média (pro jejich fungování by měla stačit pravidla trhu tak jako v jiných případech). Zastánci regulace ovšem považují za fakt, že média mohou manipulovat lidmi a prokazatelně to dělají. Proto je nezbytné média regulovat – samotný trh nezvládne vše.

Závěrem by bylo vhodné upozornit, že problém závislosti médií řeší celý svět od Velké Británie (BBC) přes Itálii (Berlusconi) až po Spojené státy.

Objektivnost

Nejprve je třeba definovat pojmy. Objektivita znamená dodržení autentičnosti informace a vyjadřuje mediální formu žurnalistického zpracování (normu). V praxi je to zjednodušeno etickými kodexy a manuály, které vytváří mustr, jak v daných situacích informovat (obecně řečeno „nepřekrucovat“). V ČR je objektivita informací často převedena do roviny profesionality žurnalisty. Vyváženost naproti tomu představuje možnost informovat o všech a všemi profilujícími se skupinami ve společnosti (není myšleno v proporcionálním zastoupení).

Standardní forma struktury veřejnoprávních mediích v okolních zemích podporuje objektivitu informací a rezistenci médií vůči politickým tlakům a lobbyismu. Tato struktura spočívá v oddělenosti jednotlivých výkonných jednotek na managementu, finančním zabezpečení a dramaturgii. Je zde existence mnoha pojistek pro dodržování kodexů a správných postupů. Náplně a obsahy pořadů jsou přesně definovány a to zajišťuje jejich objektivitu a vyváženost. Otázku objektivity můžeme převést do 3 mechanismů, které ji zabezpečí: jedná se o legislativní prostředí, profesionalitu žurnalistů a vnitřní strukturu médií.

V ČR tato vnitřní struktura a mechanismy nejsou dodržovány či ustanoveny; není zde ani dostatek vůle ani konsensu k jejich ustavení. Mnoho nedostatků existujících v ČR má počátky ve špatné a nedotažené legislativě, která je naprostým základem pro vytvoření efektivního a funkčního mediálního prostředí. V ČR je problém, že společnost zde byla zahlcena brakem a poté naučena a přivyknuta na nízkou úroveň kvality a neobjektivnost médií. Nyní je velice problematické se dostat na vyšší úroveň (někdy se zdá, že je to nemožné). Výzkum v ČR dokázal, že zde není dostatečně silná poptávka po kvalitním tisku, který by byl konkurenceschopný, resp. životaschopný. Důvodem je nízké nastavení laťky po uvolnění systému a určitá benevolence společnosti, která o kvalitní informace nemá zájem.

Platba za obs ah

Stěžejním médiem dnešního světa je televize, a proto byla právě jí i u této diskusní otázky věnována největší pozornost. Názory se ubíraly v zásadě dvěma směry – jedni se snažili uhájit institut veřejnoprávních televizí, druzí naopak podporovali ponechání médií – tedy i televize - zcela v rukou soukromé komerční sféry.

Tato polarizace se pochopitelně projevila i v následné debatě o způsobu financování tohoto typu média. Zastánci existence veřejnoprávních televizí se přikláněli k platbě poplatků za tuto službu, doplněných o příjmy z inzerce (současný model). Jejich nekompromisním požadavkem se stala nutnost oddělení oblasti financování a oblasti obsahové z důvodu minimalizace případných nežádoucích vlivů na distribuci informací. Jako modelový příklad byla uvedena televizní stanice BBC. Veřejnoprávní televize by pak měly poskytovat prostor k vyjádření názoru co nejširší skupině společnosti a zároveň poskytovat informace a programy dle potřeb a zájmů minoritních diváků. V zásadě by se tedy měly snažit o co největší rozsah poskytovaných informací. Zdůrazněna byla také role veřejnoprávní televize jako účinného „kontrolora“ především politické sféry.

Oponenti existence veřejnoprávních televizí vycházeli především  ze skutečnosti, že v dnešní době existuje celá řada zdrojů informací. Každý člověk si pak v tomto spektru může najít ten, který je pro něj přínosný. Patřím-li tedy do skupiny lidí s vyhraněným diváckým vkusem, nepotřebuji veřejnoprávní televizi, která by jej  uspokojovala, ale jsem schopen si informaci „najít“ sám. Klasickým případem je například kabelová televize – vyberu si a zaplatím pouze ten program, po kterém toužím. Rovněž internet v tomto směru skýtá mnohé možnosti.

K tomuto pojetí je však  nutno dodat, že se zabývá pouze jedním aspektem služeb veřejnoprávních televizí, a to poskytováním informací pro menšinové skupiny diváků. Jaksi v pozadí zůstala funkce veřejnoprávního média jako nástroje k poskytování skutečně objektivních informací a rovněž jeho výše zmíněná funkce kontrolní.

Výsledek diskuse byl tedy jednoznačně rozporuplný. Nesmiřitelně se totiž střetly dvě koncepce, které lze charakterizovat následujícími hesly – veřejnoprávnost médií bude ustupovat  versus veřejná moc musí vždy zaručit určitou distribuci informací.

Ekonomika

Diskusní otázky

Vstupem ČR do Evropské unie bude zcela jednoznačně ovlivněna struktura příjmů a výdajů ČR i podoba samotné fiskální politiky. Tento vztah lze přirovnat ke vstupu do klubu. Členství v klubu je drahé  - vstup do EU bude přinášet mnohé regulační náklady plynoucí z přizpůsobení českých podmínek normám EU. Naproti tomu nám však klub přinese i celou řadu pozitivních dopadů. EU po nás bude vyžadovat disciplínu, která tu doposud nebyla. To  je pochopitelně výzvou pro reformu českého systému veřejných financí. Bude nutné se zamyslet nad tím, co by mělo být statkem financovaným z veřejných prostředků a učinit potřebné změny ve směru „ozdravení“ našeho systému.

Vyskytla se také obava z vývoje kvazifiskálních institucí (fondů), které snižují přehlednost systému veřejných financí. Tyto instituce bude třeba v budoucnu postupně odstraňovat a přispět tak k větší transparentnosti a kontrolovatelnosti veřejného financování.

Pozornost byla věnována rovněž strukturálním fondům EU, z nichž by do ČR potenciálně mohly plynout nemalé prostředky. Nesmíme však zapomínat na to, že i v případě čerpání prostředků z těchto zdrojů bude od českých subjektů vyžadována určitá míra jejich spoluúčasti, abychom prostředky vůbec získali. Náklady tedy nebudou vznikat pouze na straně EU, ale i na straně ČR. Další výdaje přinese také náročná administrace těchto finančních toků.

Dalším faktorem ovlivňujícím hospodářkou politiku ČR bude vstup do euro-zóny. Budeme tak připraveni o jeden z nástrojů, jak ovlivňovat hospodářský vývoj v zemi  - o měnovou politiku. Fiskální politika se tak stane jednoznačně nejvýznamnějším nástrojem  stabilizační politiky.

Dotační politika Evropské je velmi drahá a má distorzní charakter. V otázce vstupu ČR do EU je jen zástupným problémem, který vychází z laického pocitu, že kandidátské země dostávají peníze za „nic.“ Finanční prostředky z fondů jsou přitom při vstupu ČR do EU zcela marginální. Významným problémem je parazitování profesních zprostředkovatelů na získávání dotací z fondů. Vliv pozitivního lobbyingu na množství peněz plynoucích z fondů do ČR je nezanedbatelný: dotace si nejlépe zajistí samy firmy a nikoli politické lobby.

Nezaměstnanost

Na počátku diskuse se skupina pokusila nadefinovat základní problémy nezaměstnanosti v České republice a navrhnout jejich řešení. Za zásadní problém byla označena struktura trhu práce, který negeneruje dostatečně rychle a v dostatečné míře nová pracovní místa. Nově vytvořená místa (např. zahraničními investicemi) jsou přitom vzhledem k závislosti české ekonomiky na vývozu velmi citlivé na situaci na světových trzích, a tak například pokles poptávky v Německu znamená okamžité propouštění v českých továrnách. Postupně také ztrácíme svoji výhodnost z hlediska nízké ceny práce a do budoucna tak musíme počítat s určitým odlivem pracovních míst směrem k ještě levnějším zemím.

Recept na problémy českého pracovního trhu se jmenuje flexibilita pracovní síly, a to při zásadní reformně sociální politiky státu. Ta musí být nastavena tak, aby motivovala nezaměstnané k hledání práce a nevytvářela podmínky k spokojenému životu na podpoře. Musíme také rozbít představu, že poté, co člověk získá kvalifikaci na počátku své pracovní dráhy, bude stejnou práci dělat až do důchodu, a to ještě ve stále stejném podniku. Podmínkou úspěšné reformy, která by vyřešila nepříznivou situaci na pracovním trhu, je také dosažení konsensu ve společnosti, a to jak mezi nižšími vrstvami, tak mezi bohatými. Za úspěšný příklad celospolečenské shody bylo uvedeno Rakousko, které po dohodě tripartity (vlády, podnikatelů a odborů) bylo schopno dlouhodobě dosahovat nízké nezaměstnanosti.

Reforma veřejných financí

Závislost mezi samotným vstupem do Evropské unie a reformou veřejných financí resp. reformou penzijního systému je velmi volná. Náš vstup do EU lze definovat jako vstup do velmi drahého klubu, kam se chodí v obleku, vyžehlené košili a s kravatou.

Při diskusi o potřebnosti fiskální reformy došlo opět k rozdělení na „pravicové“ (většina) diskutující a jejich „levicové“ oponenty. Základní rozpor mezi výše definovanými skupinami spočíval jednak v posouzení dnešního stavu veřejných financí, kde jedni tvrdili, že situace je vážná, ne-li tragická, zatímco druzí (levicoví) zastávali názor, že zadluženost státu není nikterak katastrofální, a proto můžeme pokračovat v expanzivní výdajové politice. Stejně markantní byl i rozdíl pokud jde o řešení současné situace veřejných financí. Zatímco jedna skupina preferovala nepopulární opatření ve formě snižování výdajů státu, zejména v oblasti mandatorních výdajů, druzí preferovali růst daňového zatížení.

Diskutující se ve skupině shodli, že nejde ani tak o samotný okamžik vstupu do EU, ale o plnění kriterií z Maastrichtu, a to v souvislosti s přijetím EURA. Zde pak bude plnění stanovených kriterií, a tedy finanční disciplina státu ve veřejných financích klíčová. Z tohoto pohledu převládl názor, že reforma VF proběhnout tak jako tak musí, a čím dříve se tak stane, tím lépe. Současně zazněl i názor, že samotná unie nám po našem vstupu příliš nepomůže, neboť z hlediska výše HDP bude saldo peněz získaných z rozpočtu EU tak zanedbatelné, že zcela jistě nevyřeší základní problémy ve veřejných financích ČR.

Nad penzijní reformou proběhla samostatná a poměrně krátká diskuse, v níž zazněla zejména ta informace, že penzijní politika státu je i v EU otázkou národní, a neexistuje zatím žádné unijní řešení.

EURO

Při zavádění EURA má Česká republika dvě alternativy:

a)     do euro-zóny vstoupíme tehdy, až budeme připraveni;

b)     pevně stanovíme datum vstupu a na toto datum navěsíme reformy.

Při hledání odpovědi bychom si měli nejprve položit otázku, pro jaké země je rychlé zavedení EURA (resp. rychlá fixace měny) výhodné. Půjde především o malé státy s velmi otevřenou ekonomikou jako je například Estonsko. Naproti tomu pro Polsko by bylo rychlé přijetí poměrně problematické a Česká republika stojí někde uprostřed. Jakým způsobem se zavedení EURA projeví? Vedle stability měny to bude především snížení transakčních nákladů.

Realisticky je třeba si položit otázku, zda máme vůbec volbu mezi rychlým a pomalým přijetím EURA. Jde totiž především o politické rozhodnutí, zda vláda učiní v oblasti veřejných financí takové kroky, které by vstup do euro-zóny umožnily.

V případě České republiky by zřejmě bylo rozumnější spolehnout se na disciplinující efekt konečného cíle a zvolit tedy pevné datum vstupu, na které by byly navěšeny příslušné reformy. EURO by tak mohlo spustit reálnou diskusi o reformě veřejných financí.

Světové finanční instituce

Po 1. světové válce došlo k rozpadu světových trhů a tento rozpad se do dnešní doby nepodařilo překonat a trhy propojit. Současný stupeň světové ekonomické globalizace nedosahuje úrovně předválečné propojenosti (samozřejmě v aspektech poplatných dané době). Bude se opakovat narušení jako po 1. světové válce? Vyskytnou se podobné podmínky, které povedou k rozpadu trhů? Či dojde k nějaké světovládě? Pravděpodobně dojde k roztříštění světového trhu. Úloha mezinárodních institucí je právě v podpoře globalizace a propojenosti trhů a v propagaci takových kroků.

Mezinárodní finanční instituce dnes operují v jiných podmínkách než v minulých desetiletích. Ve světě se objevují krize nové generace, v mezinárodních institucích dochází k polarizaci rozhodujících hráčů, rozšiřují se názorové rozdíly jednotlivých zemí a dochází k blokacím jednání. Role mezinárodních institucí bude v budoucnosti daleko složitější. O tom, zda bude větší či menší, rozhodne polarizované pole největších hráčů; zřejmě ale dojde k postupnému utlumování jejich činnosti.

Mezinárodní instituce jsou plné erudovaných odborníků, ale existují zde „political masters“, kteří volí dané postupy a strategie bez ohledu na efektivitu či dopady. V globálním rozhodování sledujeme absenci dlouhodobých motivačních prvků, je preferován krátkodobý a krátkozraký pohled.

Položme si otázku, zda se dá standardně řešit bankrot národního státu? Podle evropského přístupu by měla být vytvořena pravidla, která by měla být kontrolována a dodržována. Podle amerického přístupu je věcem nechán volný průběh. Náklady si nese samozřejmě daná země. Při rozhodování o poskytnutí pomoci hrají klíčovou úlohu národní zájmy velkých hráčů, a zde převažuje právě krátkodobý pohled.

Lze charakterizovat vizi, za kterou mezinárodní instituce stojí? Moto Světové banky je „Svět bez chudoby“, moto MMF je „Řešení a předcházení krizí“. Předcházení krizí je těžko měřitelné. Nelze jednoznačně prohlásit, zda by daná krize bez intervencí mezinárodní instituce byla hlubší či nikoliv a zda by krizí ve světě bylo méně.

Shrneme-li názory na diskutovanou otázku, lze konstatovat jediné: budoucí role mezinárodních institucí je nepředvídatelná.

Vládnutí

Diskusní otázky:

Bude mít EU jako celek silnou společenskou vizi? Názory na tuto otázku jsou dva a každý zastává jedna skupina. „Federalisté“ potřebu silné vize vítají a „euroskeptici“ naopak odmítají. Pro euroskeptiky je EU založena pouze na tzv. čtyřech svobodách (volný pohyb zboží, kapitálu, osob … ), na nichž je unie založena. Federalisté naopak pohlížejí na Evropskou unii jako na prostor míru a spolupráce mezi národy a na tuto představu navazovali uskutečněním vize společné zahraniční politiky. Zazněla také úvaha, že k sjednocující vizi by Evropa mohla dojít pod vlivem silné hrozby.

Ve své podstatě jde o stálé soupeření vize federalismu na straně jedné a euroskepticismu na druhé straně. Neexistenci nové sjednocující vize Evropské unie potvrzuje i marné snažení Konventu, kde výsledek pouze potvrzuje stávající stav, a nevzniká zde žádná přidaná hodnota oproti samotným základům euroatlantické civilizace.[1]

Euroskeptici zdůrazňují to, co evropské národy rozděluje a na druhou stranu federalisté se soustřeďují na to, co mají evropské státy společné. Konfliktnost či koherence členství ČR v EU bude determinována dynamikou vztahů mezi „starou a novou“ Evropou. Bude to ovšem záviset i na diskusi uvnitř ČR. Mělo by být zcela jasné, co chtějí zástupci ČR v EU dosáhnout.

EU versus EFTA?

V EU již byla liberalizace obchodu provedena, a proto je EU Evropskou zónou volného obchodu (EFTA). Odpověď na otázku, zda se EU stane USE[2] závisí na ochotě národních vlád přesunout další pravomoci supranacionální instituce. Zatím k tomu příliš ochotné nejsou, a proto můžeme konstatovat, že EU kráčí spíše směrem k EFTA než k USE.

Jak se budou silné státy ve vedení EU prosazovat? Budou se tyto velké státy snažit uchvátit svůj podíl moci ve velkých USE? Jedná se zde jednoznačně o problematiku dělby moci. Bude nově vzniklý celek, který bude ovládán 2 – 3 velkými státy, uvnitř demokratický? Bude se stále jednat o rovné seskupení národních států? Do jaké míry mají národní státy svá opodstatnění ve strachu přesunout své politické pravomoci na centrální úroveň a jak dlouho bude tento strach ještě trvat? Je třeba si uvědomit určitou rigiditu názorů, postojů a filosofií, které integrační snahy v Evropě ovlivňují.

Je zde problém zpoždění mezi vědomím a fakty. V Evropě existuje mnoho hlubokých vazeb, které ji již dávno sjednotily (ty ekonomické přitom nehrají tak důležitou úlohu). Těmi hlubšími danými vazbami rozumějme vazby křesťanské. Můžeme diskutovat, kde začíná a končí sjednocená Evropa? Můžeme zařadit, kdo do ní patří a kdo již ne? Projekt EU je západoevropským projektem a do tohoto teritoria patří i země střední a východní Evropy. Patří sem však ještě Řecko a Turecko?  Jsou to země s výrazně odlišným kulturním a historickým vývojem. Dlužno podotknout: tyto země nejsou horší, jsou pouze jiné. Existují přirozené meze sjednocování Evropy a to jsou latinsko evangelická omezení či hranice. To by znamenalo, že Řecko a Turecko jsou mimo toto integrační seskupení.

Demokracie

Většina zúčastněných se jednoznačně přiklonila k názoru, že plánovaný vstup ČR do EU nebude znamenat žádné omezení demokracie. Někteří se dokonce domnívali, že se tímto aktem teprve demokracii  naučíme, resp. přesněji řečeno ji zdokonalíme a ukotvíme v našem prostředí některé hodnoty, které tu zatím pevně ustáleny nejsou.

V diskusi se však objevilo i zcela opačné přesvědčení - EU rozhodně určité omezení demokracie pro ČR znamenat bude. Zdůvodnění se pak opíralo o situaci, která nastala v nedávné době v sousedním Rakousku, kdy některými členskými státy nebyl akceptován politický vývoj v této zemi.

Názory na omezení suverenity v ČR byly naproti tomu relativně jednotné. V zásadě vycházely z toho, že rozsah omezení suverenity do značné míry bude záviset na ochotě nově vstupujících států vzdát se svých kompetencí ve prospěch jejich převodu na evropskou úroveň a zároveň na schopnosti těchto zemí prosazovat vlastní záměry. Klíčovým problémem tedy je, jak ČR dokáže hájit své zájmy. Tato schopnost je pak částečně determinována její velikostí, počtem obyvatel atp. – tedy faktory, které příliš ovlivnit nelze, část zájmů však účinným působením odpovědných autorit jistě ovlivnit půjde.

Někteří vztah EU a ČR výstižně přirovnali k vztahu politika - poslance a jeho poslaneckého klubu. Poslanecký klub totiž pro politika znamená v určitých případech omezení vlastní suverenity – to zejména tehdy, kdy potlačí vlastní přesvědčení ve prospěch většinového názoru klubu. Uvedený vztah vzájemného ovlivnění však funguje i opačným směrem – tudíž politik (jednotlivec) může ovlivnit smýšlení celého klubu. Tak to bude zřejmě platit i pro ČR a její „soužití“ s EU.

V diskusi bylo také zdůrazněno, že ačkoli EU omezí suverenitu našeho státu, nesmíme zapomínat na mnohé klady, které nám členství přinese – především pak přínosy plynoucí z volného trhu v rámci EU a následně v budoucnu ze společné měny. Upozorněno bylo také na to, že EU není žádný neměnný celek. EU se neustále vyvíjí, a to procesem, který je živelný, nikoli předem daný. To potom dává prostor pro úspěšné budování postavení ČR v evropském prostoru.

Imigrace

Při diskusi o imigrační politice si skupina na jednu misku vah položila skutečnost, že Evropa vymírá, a tudíž je teoreticky závislá na budoucí imigraci. Na druhou stranu vah pak položila potenciální bezpečnostní rizika vyplývající z přílivu migrantů z chudších zemí světa. Právě bezpečnostní aspekt se stal po událostech z 11. září 2001 jedním z hlavních argumentů odpůrců přílivu imigrantů na starý kontinent.

Rozhodne-li se Evropská unie dělat společnou imigrační politiku, bude muset dojít k rozšíření ochrany vnějších hranic EU a to tak, aby systém zajistil dostatečnou bezpečnost obyvatel eurozóny. V praxi bychom pak museli celou Evropu obehnat plotem a na každé bráně všechny příchozí řádně kontrolovat. I v tomto případě bude celý prostor náchylný k průniku teroristů, kteří v případě překonání vnější hranice nebudou mít žádné překážky pro pohyb uvnitř EU.

Na druhou stranu je smutnou skutečností, že v prostoru starého kontinentu neexistuje žádná země, která nemá nebo v blízké budoucnosti neočekává závažné demografické problémy. To je argument , který by hovořil pro podporu imigrace, je třeba však nastavit takové procedury, aby byl pro nás výsledek pozitivní. Jak uvedl jeden z účastníků diskuse, „…pokud bude svět rozdělen na velmi chudý a bohatý, tak emigrace bude vždy existovat …“ Záleží tedy jen na nás, zda dáme takové mantinely, aby převažovala imigrace legální, tudíž stav, kdy stát má alespoň část tohoto procesu pod kontrolou. 

Společnost

Diskusní otázky:

Co je to globalizace? Podle jedné z definicí jde o „univerzalizaci partikulárního a partikularizaci univerzálního.“ Globalizace je nepochybně sociokulturní revoluce, rozhodně nejde pouze o ekonomický fenomén. Konečně, globalizace je rozhodně jev lidský, umělý, neboť nejde o žádný přirozený přírodní proces.

Důležitá je pro pochopení globalizace role médií. Mnohokrát již bylo řečeno, že média jsou náboženstvím dneška – ovšem v jakém smyslu? V předchozích historických epochách byl svět udržován „pohromadě“ právě náboženstvím – a právě tuto roli dnes převzala média.

V čem spočívá nebezpečí globalizace a proč je tento fenomén řadou hnutí tak silně odmítán? Globalizace oslabuje význam tradičních struktur (například politických stran a církví) a zvyšuje se význam struktur nových (například různých antiglobalizačních hnutí). Kořeny globalizace přitom souvisejí s misijním založením některých hlavních náboženství. Původně šlo o šíření evangelia a ihned poté následoval obchod a mocenské zájmy.

Pro mnohé je globalizace totéž co amerikanizace. Je tomu tak? Ano i ne. Amerika nepochybně „vyváží“ své hodnoty, politický model a kulturu. V mnoha případech se tak děje jaksi „mimoděk“ jen díky obrovské moci Ameriky. Příkladem budiž filmové společnosti v USA, které nemají za cíl ničit malé národní producenty filmů, ale fakticky k tomu dochází.

Globalizace není pouze současným jevem, ale je procesem, který probíhá minimálně tisíc let. Posledních 30 let se tomto smyslu odlišuje tím, že je tento proces zaznamenatelný v rámci jednoho lidského života, tedy jedné generace. Dichotomie debaty o globalizaci  spočívá v rozdílném chápání jejích důsledků a příčin. Někteří tvrdí, že ekonomická, technická a informační globalizace podmiňuje politickou globalizaci, jiní se domnívají, že žádná taková závislost neexistuje.

Střet civilizací

Střet civilizací je vyvolán úzce ekonomickým viděním světa. Řešením proto není ekonomické pozvednutí handicapované země - změnou ekonomické základny nedojde ke změně duchovní podstaty. Ekonomické pozvednutí naordinované z vnějšku může naopak střet civilizací vyvolat (příkladem budiž westernifikace, která vyvolala duchovní reakci v Íránu). Primárním problémem proto není ekonomická rozdílnost, ale necitlivá westernifikace, která ony třecí plochy vyhrotí ve válku.

Střet civilizací, který je výsledkem polarizace společností, není vždy nevyhnutelný. Polarizace společností a následný střet může být v konečném důsledku pozitivní, produktivní a konstruktivní. Cílem by tedy nemělo být bránění těmto střetům, ale válce mezi civilizacemi.

Prevencí střetu je vzdělání, respekt a omezování předsudků ve snaze předejít kulturnímu šoku. Pod pojmem vzdělání si ovšem nesníme představit euro-americký model vzdělání. Způsob vzdělávání musí být v souladu s tradicemi každé kultury. Zároveň je třeba dosáhnout odpovídajícího zastoupení ekonomicky slabších ve světových diskusích.

Je však třeba přiznat, že v některých případech neexistuje jiná cesta řešení střetu než válka, tedy ozbrojený konflikt; fyzické oddělení etnik je pak jediným východiskem (jako například v Izraeli či na Balkáně).

Islám

Otázka vlivu islámu na evropskou kulturu a identitu je v dnešní době zvláště aktuální z důvodu rostoucího přílivu přistěhovalců z islámských zemí. Jak bude islám fungovat v Evropě pak do značné míry závisí na tom, jak bude v této oblasti přijímán. Pokud bude společnost pozitivně naladěna dialogu s islámem, lze předpokládat, že nedojde k radikalizaci jeho stoupenců. Tento vývoj by hrozil především v souvislosti s necitlivým přístupem k nově příchozím i stávajícím islámským menšinám. Nutné je především vyhnout se „vytlačování“ těchto lidí ze společnosti a jejich soustřeďování ( i když neúmyslném) do separovaných a uzavřených komunit.

Klíčovým slovem se tedy stává integrace. K té je však vždy potřeba ochota všech zúčastněných. Z tohoto důvodu bude do budoucna na straně Evropy nutné pracovat především na zvýšení všeobecného veřejného povědomí o islámu, a to v celém jeho rozměru. Výsledkem by pak měl být vzestup otevřenosti a tolerance evropské společnosti.

Podobně i na straně islámu půjde o to, do jaké míry je on sám otevřen vnějším vlivům. Převažující názor diskusní skupiny byl však v tomto směru spíše negativní, tzn. předpokládala  se spíše uzavřenost tohoto etnika.

I přesto v následujících letech bude zřejmě více či  méně docházet k integraci duchovních směrů pod vlivem inspirace „z východu“. Nutno si uvědomit, že toto prolínání náboženství a jejich vzájemné ovlivňování není historicky nic nového, ba právě naopak – tento proces probíhá kontinuálně již stovky let. Stěžejním úkolem do budoucna se stane především zabránit frustraci islámských menšin z „nové“ (myšleno evropské) společnosti. Právě v těchto náladách lze totiž zcela jistě spatřovat zárodek obávané radikalizace. 

Evropská unie a ČR

Náš základní problém je ve vnímání samotné Evropské unie. Pro většinu Čechů je EU velký bratr, po němž chceme, aby nám dal peníze, ale zároveň se bojíme, že nám sebere naše hračky. Z hlediska hodnotového žebříčku je tedy třeba, aby došlo k vybudování a rekonstrukci vědomí a povědomí o základních evropských hodnotách. Úvaha, že s ekonomickou změnou resp. okamžikem vstupu do unie dojde automaticky ke změně našeho myšlení je sice příjemně optimistická ale velmi nerealistická.

Pro změnu v myšlení lidí bude třeba daleko více času a úsilí než k samotnému vstupu do unie. Musíme tak mít dostatečnou flexibilitu, víru v budoucnost a potřebnou míru sebevědomí. Krokem správným směrem by se tak mohlo stát znovu ustanovení střední třídy, která je tím potřebným základem pro ukotvení společnosti na žebříčku hodnot. Další podmínkou k cestě správným směrem je zreformování resp. rekonstrukce všech institucí demokratického státu. Ve vztahu ke vstupu do Evropské unie je tedy třeba uvažovat tak, že jde o velkou výzvu, která však sama o sobě nic nepřináší. Musíme sami chtít a pak se věci budou posouvat tím správným směrem.

Křesťanství

Podle jednoho názoru jsme vlastně všichni kulturní křesťané. Křesťanství totiž určilo evropskou civilizaci a vstřebalo se do ní. Vliv na počet věřících má naše náboženská nevzdělanost a předsudky vůči církevnímu náboženství. Zájem o náboženství by mohla vzbudit zkušenost ze zahraničí. Tvrdé jádro věřících je totiž stále stejně početné. V čase se mění pouze počet částečně identifikovaných a sympatizantů, pro něž ovšem v současné době církev nemá takový program, který by z nich udělal tradičního katolíka.

Technologie

Diskusní otázky:

Je nepochybné, že se současná civilizace postupně přesouvá do post-industriální fáze založené na technologiích. Česká republika dosud post-industriální není, ale je na „cestě“ zařadit se mezi post-industriální země. Post-industriální společnost lze definovat snížením surovinové náročnosti hospodářství za současného růstu sektoru služeb.

Nebezpečí, které nám dnes reálně hrozí je, že se staneme pouhou montážní dílnou. ČR totiž není schopna udělat něco podobného jako stát Izrael při svém vzniku, kdy bylo potřeba vybudovat průmysl prakticky z ničeho. Izrael si tehdy uvědomil, že není možné konkurovat zaběhaným industriálním zemím a tomu přizpůsobil svoji strategii.

Jak již bylo zmíněno mnohokrát, klíčovým problémem ČR jsou především investice do vzdělání, tedy výchova lidí. Irský „zázrak,“ který je často zmiňován, byl vyvolán především dlouhodobými obrovskými investicemi do vzdělání (samozřejmě za spolupůsobení dalších faktorů). V ČR by bylo potřeba reformovat školství (stejně jako se o to snaží například v Německu a dalších zemích).

Ekologické hříchy

Vstup do EU nebude mít pro řešení ekologických hříchů budoucnosti prakticky žádný vliv. Značná část reforem již totiž proběhla v uplynulých 13 letech, o čemž svědčí i razantní změna struktury tvorby HDP ve prospěch terciálního sektoru. Z této situace vyplývají i další nároky na celou společnost, a to zejména v oblasti vzdělávání.

Část diskutujících viděla ekologické normy unie jako konkurenční faktor, který do jisté míry škodí české průmyslu. Byla zde zmíněna zejména špatná práce českých vyjednavačů, kteří dosáhli minima v oblasti výjimek. Současně byla připomenuta skutečnost, že přejímáme legislativu EU bez jakýchkoliv úprav, a to i v případě, kdy máme poměrně volnou ruku v jejich přenesení do českého právního systému.

V diskusi došlo i na tzv. mikro-znečišťování, tedy na negativní vliv občanů na životní prostředí. Velkou roli zde hraje a bude hrát výchova.

Klonování

Lidstvo se zcela nepochybně vzdaluje od přirozeného světa, a to je velice nebezpečné. Otázka ale zní, co je to přirozený svět? Každý biologický druh mění své okolní prostředí - to je přirozená evoluce. My definujeme přirozenost z ekonomického a politického hlediska. Žijeme stále ve stejném světě, pouze se zrychluje tempo změny. Je přirozené prostředí jakýsi „stav nula,“ od kterého se vzdalujeme? Tak tomu není, protože prostředí se neustále mění podle vývoje druhu.

Každá nová technologie je a bude zneužitelná. Lidstvo ještě stále dokáže kontrolovat své technologie, které vyrobilo (i když s určitými obtížemi). Každý vynález s sebou ovšem přináší obavy z jeho zneužití. Ale zneužitelnosti nových technologií se dá zabránit regulací; k té však často dochází až po nějaké katastrofě. Je tedy nutné vytvořit systém regulace.

V dnešní době a na současném stupni technologického vývoje se v úvahách o nových technologiích často objevují nejen kvantitativní charakteristiky, ale jsou řešeny i otázky etické a morální (kvalitativní). Jedná se pouze o strach z neznámého? Strach, který se ukrývá pod pokličku zneužitelnosti? Rozvoj nových technologií by měl být doprovázen příslušným stupněm regulace (tak je tomu v západní části světa). Nelze tabuizovat pokrok, ani přes určité (a často oprávněné) obavy z jeho zneužitelnosti. Pokrok je součástí západní civilizace.

Jistou útěchou může být fakt, že klonování nevytváří identické jedince, vliv na každého tvora má společnost a výchova. Nikdy zde nebude zástup identických jedinců, kteří budou identicky i myslet. Větším problémem či rizikem je klonování mysli a duší, tedy fanatismus.

Život a pokrok

O tom, že nové technologie mění a v budoucnu nadále budou měnit náš život, není sporu. Rozdílná stanoviska se objevila spíše v představách o podobě a formě tohoto ovlivnění.

Jedním ze spíše negativních vlivů byla stále rostoucí rychlost procesů v důsledku stále kvalitnějších technologií. Rozhodování se tak dnes musí provádět mnohem rychleji - prakticky okamžitě, není prostor  pro rozsáhlé a zdlouhavé analýzy důsledků. Jsme nuceni zpracovávat stále rostoucí množství informací, ačkoli toho nejsme pořádně schopni. Výsledná reakce pak často může být chybná. V tomto směru není technologický pokrok chápán záporně sám o sobě, ale spíše ve vztahu ke své současné obrovské dynamice.

Někteří diskutující vyslovili také obavu, že se lidstvo dostává „do vleku“ technologického pokroku, z něhož není schopno se vymanit. S tím, jak se budou technologie vyvíjet a budou stále sofistikovanější, bude neustále ubývat lidí, kteří jim rozumí. Vytvoří se tak vrstva „kvalifikovaných,“ na nichž bude do značné míry záviset vývoj celé společnosti. Její podoba bude totiž odvozena od toho, jak se tito „kvalifikovaní“ budou chovat ke skupině „nekvalifikovaných“.

V reakci na uvedené spíše pesimistické názory se objevila myšlenka, že technologický pokrok je limitován. Ačkoli jsme tedy v současné době svědky neobyčejně dramatického rozvoje moderních technologií, tento proces nemusí být v budoucnu již tak dynamický. I technologický pokrok narazí na určité bariéry – ekonomické, technické, společenské, které jeho rozmach zpomalí. Společnost tak bude mít více času a prostoru seznámit se se změnami a přizpůsobit se jim.

V diskuzi se objevila také myšlenka, že lidé mají určité zakódované vzorce chování, na které nemá technologický pokrok významný vliv. Rovněž nesmíme zapomínat na to, že technologie sice mohou ovlivnit náš život, ale my jsme ti, kteří mohou usměrňovat vývoj technologií. Technologie nás tudíž nemusí ohrožovat, jak bylo zmíněno dříve. Počátečním úkolem rozvoje technologií je totiž zkvalitňovat náš život a rozšiřovat naše možnosti. Technologický pokrok se tak bude vyvíjet ve směru toho, co bude společnost vyžadovat.

Atomová bezpečnost

Diskuse nad problematikou atomové války a naší schopností ochránit se před jejími případnými dopady se posunula k diskusi nad technologickým zaostáváním Evropy a dominancí Spojených států amerických. Ty dnes představují jedinou světovou velmoc, která má dost síly a legitimity na to, aby svoji bezpečnost měla jen ve svých rukou. Převaha USA je dnes natolik zřetelná, že ji Evropa nemůže v dohledné době a za standardních podmínek dohonit. Ten, kdo má zájem, má však možnost do rozjetého amerického vlaku naskočit. Část skupiny pak označila za nebezpečné pokusy některých evropských zemí vymezovat se vůči Spojeným státům, což by mohlo způsobit rozklížení euroatlantické spolupráce.

Komunikace

Diskusní otázky

IT je dnes pro mnoho lidí symbolizováno pouze jedním z aplikací moderních technologií: Internetem. Lze přirovnat internet ke knihtisku? Stejně jako kdysi technologie na svou dobu levné výroby knih (tedy rozmnožování a distribuce informací) přináší možnost informování a vzdělávání pro široký okruh lidí. Rozvoj IT a Internetu však poskytuje lidem znalosti jiným způsobem a často dochází k tomu, že jednotlivec zná více věcí než v minulém století, ale do menší hloubky.

Obrovské množství informací v elektronické podobě může být i problémem, neboť může dojít pak k zahlcení systému, tak i uživatele. Z toho plyne i negativum plynoucí z přemíry komprimovaných a často zjednodušených informací na úkor tradičních způsobů vzdělávání. Velmi palčivá je i otázka zranitelnosti systému, která ovšem souvisí s jakýmkoli důležitým systémem.

Vzdělání

Rozvoj IT umožňuje nové způsoby vzdělávání. Jde především o rozvoj distančního vzdělávání. IT s sebou zároveň přináší nejen vertikální linii diseminace, ale podporuje i horizontální komunikaci. Využívání IT ve vzdělání zároveň stírá geografické bariéry a usnadňuje přístup ke vzdělávání.

Souběžně s tím však dochází také k odlidštění vzdělávacího procesu, neboť v případě internetového vzdělávání chybí osobní kontakt, výklad „neobsahuje“ osobní charisma přednášejícího a jeho mimoverbální projevy. Bylo by ovšem nesprávné stavět IT a Internet do konfrontace vůči lidským kontaktům, neboť mohou být jeho důležitým doplňkem. Pomáhají totiž uživateli syntetizovat a analyzovat získané informace daleko efektivněji než tomu bylo dříve.

Klíčovou otázkou související s rozvojem IT ve vzdělávání je jednoznačně Internet a přístup k němu. Přístup k informacím není vzděláváním, je to pouze podmínkou či podmnožinou vzdělávání. Měl by proto stát zabezpečit přístup k internetu a IT vůbec pro všechny? Odpověď na tuto otázku se odvíjí od metod vzdělávání, modelu školství; ten potom ovlivňuje i úvahu o funkci a významu IT ve vzdělávání.

Státní správa

Zavedení IT do státní správy má stejné efekty jako při implementaci v soukromém sektoru. Bude to znamenat zrušení úředních hodin (7x24), absolutní průhlednost rozhodování, což je ale považováno za možnost spíše teoretickou s pozitivními i negativními dopady. Dojde pravděpodobně i k personalizaci systému a budeme tedy svědky procesu, který je v obchodním světě znám jako „segmentace“ občanů - spotřebitelů. Velmi kontroverzní otázkou je nakládání s osobními daty ve státní správě a bezpečnost. V současné době lze říci, že zažíváme vystřízlivění z nových technologií.

Jak se změní dnešní státní úředníci tváří v tvář novým technologiím? Může se pak změnit státní správa? Zavádění technologií bude znamenat především změnu procesů, kdy se technologie musí chápat pouze jako nástroj. Otázkou je, zda by se měly nejprve změnit procesy nebo technologie.

Demokracie

Moderní technologie již umožňují reálně aplikovat přímý výkon demokracie. Na rozdíl od dřívější doby tedy dnes již není problém přímou demokracii prakticky zavést a umožnit tak celé veřejnosti, aby se bezprostředně účastnila veřejných rozhodovacích procesů. Otázkou je, zda by tato cesta byla právě ta správná.

Diskutující vyslovili především obavu ze snadné manipulovatelnosti veřejného mínění a tudíž i výsledků případného přímého hlasování. Tato forma volby by mohla být atraktivní především pro zájmové skupiny, které by významně mohly ovlivňovat její výsledek. To proto, že pokud by společnost přímo hlasovala naprosto o všech otázkách, některé by se jistě dostaly do pozadí zájmu veřejnosti. A to je právě obrovská příležitost pro úzce vyprofilované zájmové skupiny, jak „ovládnout“ výsledek hlasování.

Práce

Informační technologie vyvolají (a již vyvolaly) na trhu práce především tyto změny:

a)     součástí běžné gramotnosti se stane počítačová gramotnost;

b)     home working neboli práce na dálku se bude dále rozšiřovat;

c)      zrychlování pracovních procesů povede k vyřazení těch, kteří nepřidávají žádnou hodnotu;

d)     vznikají a budou vznikat nové segmenty a druhy práce.

Tak jako to zaznělo již mnohokrát, změny vyvolávané IT ukazují, že klíč k dlouhodobé prosperitě společnosti leží ve vzdělání lidí. Trochu zjednodušeně řečeno platí nepřímá úměra: čím více je ve společnosti vzdělaných lidí, tím nižší je nezaměstnanost.

Změny pracovního trhu vyvolané IT lze pěkně ilustrovat na příkladu advokátů. Za posledních deset let došlo k „vytěsnění“ řady profesí, které dříve – v době neexistence počítačů – zajišťovaly právníkům nezbytný servis pro jejich práci (například vyhledání zákonů, které souvisí s konkrétní kauzou).

Identita

Co vlastně znamená slovo identita? Podle jednoho z názorů je identita něco, co dobře znám, mám to rád a jsem ochoten pro to něco obětovat. Identita je tvořena jazykem, zvyky, místem …  Člověk má přirozenou potřebu se identifikovat. Síla USA je mimo jiné dána i silnou identifikací amerického občana se svou zemí. Otázkou je, zda lze nějakým způsobem chránit identitu a zda je to vůbec třeba: chápeme-li identitu jako křehkou květinku, pak ji musíme chránit. Ovšem je-li něco silné, pak to „probublá“ a přežije. Řečeno jinými slovy: je-li něco živoucí, ať to žije, pokud ne, tak, ať to zhyne, neboť je to známka toho, že je to jen haraburdí.

Neopodstatněný je strach, že se v EU ztratíme. Ukázalo se, že tváří v tvář EU se posílila národní a regionální identita jednotlivých zemí, regionů, protože se snaží se výrazněji vymezit.

Bezpečnost

Velkým tématem souvisejícím s moderními technologiemi obecně a Internetem obzvláště je bezpečnost. V zásadě všechny informace o občanech budou v brzké době na internetu a bude jen otázkou nákladů, aby se do těchto systémů někdo „naboural“a citlivá data získal. Tady je právě prostor pro působení státních orgánů, které by se měly snažit tomuto nebezpečí zabránit. Zabezpečení informačních systémů souvisí mimo jiné i s ochranou demokratických procesů.

Lze tedy informace na Internetu zabezpečit? Ano, lze. Jde však o to, jak chápeme pojem bezpečnosti informací na Internetu. Nejde totiž jen o ochranu privátních dat uživatelů. Nechtěným výsledkem snahy o naprostou bezpečnost Internetu by mohl být vznik „velkého bratra,“ který by dokázal kontrolovat všechny a všude.

Novou výzvu pro bezpečnost Internetu vytváří v dnešní době terorismus, a to ve dvou rovinách. Na jedné straně je možné využití Internetu teroristy pro plánování a komunikaci – zde se limitem obrany stává právě ochrana osobních dat v síti. Na straně druhé je naše dnešní společnosti na technologiích (zejména informačních a telekomunikačních) mimořádně závislá. Právě proto bychom měli být jako společnost připraveni na to, že právě zde je s největší pravděpodobností další cíl teroristů.


[1] Za negativní byla také označena snaha části představitelů EU na vymezování se proti Spojeným státům. Právě v oblasti společné zahraniční politiky, je podle diskutujících riziko v pokusu o hegemonii některých států (zejména tzv. velkých) určovat tuto politiku. Za velmi nebezpečnou pak byla označena formující se osa Paříž – Berlin – Moskva, která by mohla udělat mnoho zla v politice unie. Část diskutujících viděla společnou vizi EU také v její snaze o zachování evropského sociálního modelu, pouze menšina však viděla tuto snahu jako pozitivní.

[2] United States of Europe

 

Zpět