„Politika vyžaduje nejlepší lidi, ale není nic, co by ty nejlepší lidi

přitáhlo, a tak musíme pracovat s tím, co máme.“

ze setkání Lípa XIV

Demografická politika ČR

Doporučené otázky k diskusi:

• Definujte demografické problémy ČR?

• Co jsou podle Vašich názorů příčiny (vámi definovaných) demografických problémů ČR?

• Popište dopady těchto problémů  (ekonomické, společenské…) na českou společnost.

• Navrhněte komplexní přístup vedoucí k positivnímu řešení této situace, který bude pravděpodobně zahrnovat různé, paralelně probíhající zásahy.

Co vlastně znamená pro společnost fakt, že populace stárne? Stárnutí populace s sebou přináší mezigenerační konflikty založené na ekonomických podmínkách. Dochází ke ztrátě úcty ke stáří jako hodnotě, stáří se chápe jako handicap, sami starší lidé si svého stáří neváží a „převlékají“ se za mladé. Ve stárnoucí populaci dojde k diktátu starších jako většiny mající politickou sílu. Mladší generace ovšem bude mít ekonomickou sílu, která bude kompenzovat politickou sílu starší generace.

Problémem je mimo jiné „znalost“ stáří. Zrychlila se recyklace poznatků, dnes nemají staří lidé „vědomostní statut“ odpovídající stáří v minulosti. Je třeba vzít v úvahu i mikroekonomický pohled na stárnutí populace, a to generační ovlivňování a konsensus. Generační soužití bylo charakteristické v dřívější době, dnes dochází k mezigenerační nekomunikaci a mezigenerační rodinné hodnoty mizí ze společnosti. Nemělo by docházet k přílišné generalizaci této problematiky, ale je nutné si uvědomit, že nelze vrátit demografický vývoj, kde by fungovaly rodinné modely tak, jak tomu bylo v minulých staletích.

Součástí problému může být také hodnotová orientace západní společnosti: hlavní hodnotou je „výkon“ a nevýkonné jednotky (staří lidé a děti) jsou vnímání jako přítěž. To podle některých generuje současnou demografickou strukturu západních společností.

Je stárnutí problém?

Je demografická situace natolik vážná, aby se musela společnost zabývat myšlenkami, jak tuto situaci řešit? Jsou západní společnosti v biologickém ohrožení? A když se dostaneme do takového bodu, bude pak společnost opravdu jednat? Měla by být prováděna nikoliv propopulační politika, ale politika pro populaci.[1]

Podle některých názorů vlastně stárnutí není problém. Naopak snaha o jakákoli ukvapená opatření by mohla přinést mnohem větší problémy. Představa zaplavení české kotliny dnešními obyvateli Kamčatky resp. jakýkoliv velký příliv lidí z dnešního Ruska vyvolával v některých diskutujících obavy. Hlavním argumentem byla teze, že bychom se měli pokoušet strukturu společnosti zlepšovat, což příchozí imigranti z východu – dle přesvědčení části diskutujících – nesplňují.

Obvykle se na populační vývoj v ČR pohlíží s obavou na hrozící neufinancovatelnost penzijního a zdravotního systému. Z ekonomického hlediska je v každém případě nutné o tomto problému vážně uvažovat. Objevily se ale i názory, že současný demografický vývoj v ČR není vůbec důvodem ke znepokojení. Zřejmě sice bude klesat podíl skupiny obyvatelstva v produktivním věku, proč by nás však tato skupina „neuživila?“ Život se dnes neustále dynamicky mění, světlo světa spatřuje každý den mnoho větších i menších inovací, a proč by nám tedy jejich potenciál v budoucnu neposloužil?

Imigrace

Přijmeme-li tezi, že stárnutí populace je problém, lze jej v principu řešit dvěma způsoby: imigrací a populační politikou vedoucí ke zvýšení porodnosti. Imigrace znamená rozšíření populace za „pomoci“ z vnějšku a to přílivem imigrantů. Výzvou současnosti je tedy především zajištění co „nejměkčího“ setkání domácího obyvatelstva a nově příchozích, tedy zajištění jejich nekonfliktního začlenění do společnosti.[2]

Jak by tedy měla imigrace vypadat? Česká republika má velice specifický postoj k emigrantům a imigrantům. V české společnosti je celková nechuť k repatriaci původních českých emigrantů i k novým imigrantům ze zahraničí. ČR nikdy nepraktikovala vstřícný přístup ke svým emigrovaným krajanům. Jedná se o odpor společnosti vůči všemu cizímu? Hledejme důvody, proč je mezi ČR a Maďarskem tak velký rozdíl v jejich vztahu k emigrantům. Češi se v zahraničí nesdružují v takové míře jako ostatní národy střední a východní Evropy. Souvisí to s problémem identity národa? Jedná se o české specifikum? Je snad tento rys schopností úspěšné asimilace a infiltrace?

Naše společnost by se měla naučit posoudit a snažit se zužitkovat to, co s sebou přináší imigrace, resp. imigranti. Vezměme si to dobré z nich a nechme se jimi obohatit. Problémem je, že ČR neměla a nemá zkušenosti s imigranty a imigrací. Proto je třeba nechat se inspirovat v zahraničí.

Pro správnou imigrační politiku je třeba mít nastavena naprosto přesná pravidla. Jejich součástí by asi mělo být i hodnocení zájemců o získání „trvalého pobytu,“ a to na základě předem stanovených kriterií. V úvahu přichází také stanovení kvót pro příliv imigrantů z jednotlivých zemí. Aktivní imigrační politika by pak mělo napomáhat pokrývaní potřeb zaměstnavatelů v konkrétních profesích, které by tak měly přednost. Kritice byl naopak podroben současný systém, který staví zájemce o imigraci do nerovnoprávného postavení vůči českým úředníkům. Ti tuto situaci zneužívají, a to zejména korupčně.

Z pohledu další existence emigrantských rodin v České republice bylo doporučeno dát těmto lidem veškerá práva vyjma tzv. čestných občanských (volební, atd.). V případě zájmu imigrantů o získání státního občanství ČR by imigranti museli skládat tzv. občanskou zkoušku, a to včetně bezpečnostní prověrky. Ta by ostatně předcházela i udělení „trvalého pobytu.“ To by podle názoru diskutujících mohlo alespoň omezit rizika přílivu zločinců do České republiky formou legální migrace.

Velkým problémem jakékoli imigrační politiky však může být xenofobie Čechů a Moravanů, která se mimo jiné naprosto ukázkově projevuje ve vztahu domácí majority k romské menšině. Kromě romské populace se diskutující zmínili o vietnamské a čínské  minoritě, které v některých oblastech ČR tvoří značnou část obyvatelstva a získávají zde také silnou ekonomickou pozici. Připomenut byl také příklad Francie, která se chlubí svojí snášenlivostí k cizincům, po teroristických útocích na newyorská dvojčata však mají „bílí“ Francouzi strach. V souvislosti s programem pro imigranty proběhla diskuse o správném systému, jak příchozí migranty posuzovat. Část skupiny prosazovala stanovení přísných kriterií, druhá část byla jejich odpůrcem s argumentem, že to otevře dveře korupci. V souvislosti s životem  imigrantů v ČR se diskutoval také problém skutečného pracovního začlenění do společnosti resp. riziko jejich propadu do sociálního systému státu.

Populační politika

Populační politika, tedy politika, která má za cíl zvýšení porodnosti v dané zemi, je druhou teoretickou možností jak „řešit“ stárnutí populace.

Jednoznačně byly odmítnuty propopulační politiky podobné těm aplikovaným v 70. letech. Tento typ opatření totiž nemění dlouhodobou vývojovou tendenci, způsobí pouze krátkodobý výkyv – vyvolaný například posunem těhotenství do mladšího věku matek. U žen, které chtějí mít vlastní potomstvo, tak tento zásah vyvolá pouze uspíšení početí. Tato šoková opatření pak v dlouhodobém horizontu nemají valný efekt. Krátkodobě však mohou znamenat mnohé náklady –výdaje na stimulaci porodnosti, na rozšíření sítě mateřských škol atp. Tento typ opatření účastníky nebyl označen za příliš vhodný. Populační vývoj v ČR (bez vlivu imigrantů) byl totiž převážně chápán jako něco velmi obtížně ovlivnitelného, více či méně daného.

Poněkud uspokojivějším řešením krize penzijních systémů by se mohla stát renesance tradičních rodinných vztahů. To by mělo vyústit v posílení odpovědnosti jedinců i rodin za sebe samé. Měli bychom se tedy zbavit mylného dojmu bezmezného státního paternalismu, který nám doposud umožňoval žít v jistotě, co bude ve stáří, a slepě spoléhat na stát. Současnost je plná nejistot a tak  bude zřejmě nutné posílit vlastní zodpovědnost za zaopatření ve stáří i nemoci.

V rámci přístupu k rodině bude žádoucí změnit také přístup k matkám (někdy i mužům) pečujícím v domácnosti o potomky. Zůstat doma s dětmi je totiž doposud považováno za druhořadé. Do budoucna v tomto směru bude proto nutné změnit vnímání péče o děti a  zrovnoprávnit oba rodiče při péči. Změna přístupu by se mohla odrazit i v opětovné větší ochotě žen stát se matkou, resp. spíše v zastavení poklesu ukazatele úhrnné plodnosti.

Za jednu z hlavních příčin současné demografické  krize ČR diskutující označili pozici matky v současné společnosti. Právě nedostatečný status matky – jako důležitého člena společnosti  je jedním z hlavních důvodů dnešní  krize. Situace je podle účastníků diskuse také dána změnou žebříčku hodnot ve společnosti, upřednostňováním jiných preferencí. Pro změnu negativního společenského trendu je tak třeba změnit společenskou atmosféru, nemůžeme však očekávat poválečný baby boom.

Diskuse se také zabývala podmínkami českých mladých rodin pro početí dítě. Někteří z diskutujících to považovali za jednu příčin, které ovlivňují nízkou porodnost, část skupiny jim naopak odporovala. Argumentem odpůrců byla situace před listopadem 1989, kdy mladé rodiny měly srovnatelné problémy s dnešními a porodnost byla vyšší. Zpochybněna byla také úvodní informace z demografické přednášky expertů, že je asi 20 procent žen, které nechtějí děti vůbec.

Dalším krokem, který by mohl zlepšit demografickou situaci ČR, viděli členové skupiny v úpravě legislativy v oblasti pracovního trhu. Navrhována zde byla podpora částečných úvazků pro ženy na mateřské dovolené, stejně jako rozšíření možností v oblastech call workingu a internet workingu.  Zmíněna byla také korelace vzdělání a  porodnosti, která je negativní. Vysoká porodnost nižších sociálních vrstev, a naopak velmi nízká porodnost středních a vyšších vrstev má podle některých obecně špatný vliv na strukturu společnosti.

Zpět