Zápis 12 Penzijní reforma

Primární otázkou důchodového systému je jeho smysl. V této souvislosti zazněla otázka, zda se dnes důchodový systém nestal něčím jiným, než by měl být a než jako co vlastně vznikl. Situace je dnes totiž naprosto odlišná od doby zavádění systému státních penzí (Bismarck), kdy střední délka života byla neporovnatelně kratší. Dnešní ekonomický vývoj přitom lidem umožňuje v průběhu aktivního života spořit, zdejší sociální systém dostatečně zabezpečuje proti skutečné chudobě.

V tomto kontextu by státní důchodový systém měl poskytovat určité sociální minimum, které by chránilo proti skutečné chudobě. Veškerý nadstandard by měl být na osobní zodpovědnosti jedince. Někteří diskutující se silnějším sociálním cítěním připomněli, že starobní penze jsou důležitou pojistkou stability společnosti (mimo jiné problematika jak zajistit skupiny s nízkými příjmy). Současně také byla připomenuta skutečnost, že většinou společnosti je penze vnímána jako právo (já si platím, já chci penzi). Jakákoliv reforma, zejména pokud bude směřovat k snížení zákonné penze, však musí být rozložena do poměrně dlouhého časového období, aby určitá věková skupina nebyla významně znevýhodněna. Shoda panovala také nad edukací společnosti, že stáří je věcí osobní odpovědnosti, bez kampaně není možné začít žádnou reformu.

Dle jednoho z poněkud extremních názorů by měl být starobní důchod zrušen. Systém starobních důchodů byl označen jako výmysl státu blahobytu a náhradní řešení bylo nalezeno velmi jednoduše. Dávky (dříve starobní důchod) by byly vypláceny v okamžiku ztráty schopnosti pracovat, přičemž výše by byla odvozena od minimální mzdy. Zbytek požitků čerpaných v tomto okamžiku by měl být individuální pro každého, tedy podle hesla „jak sis myslel na zadní kolečka, tak se dnes máš.“ Když se diskuse vrátila zpět na zem, došla skupina k závěru, že problematika starobních důchodů je otázka navýsost politická, tedy jakékoliv rozhodnutí v této otázce je rozhodnutí politické, ke kterému dnes chybí odvaha. Jakékoliv razantní změny v této oblasti mohou vést k politickému neklidu a extremizaci určité části společnosti. Jako příklad proběhnuvší částečné reformy bylo zmíněno Německo, kde proběhla tzv. parametrická reforma.

Podle jednoho názoru jsou prostředkem k zajištění se na stáří také dobře vychované děti, které se o své staré rodiče budou chtít postarat. Člověk by se na stáří měl začít připravovat mnohem dříve, než začne klepat na dveře. Důležité je uchovat se v dobrém zdravotním i duševním stavu co nejdéle. Finančně se lze zajišťovat celý život formou různých spoření, životních pojistek. Velmi důležitá je diverzifikace portfolia. Člověk se zajišťuje i koupí nemovitosti, investováním do kvalitního bydlení a různými dalšími investicemi. Kdo ovšem většinu projí dnes, tomu zůstane málo na pozdější dobu.

Zcela zřejmá shoda všech zúčastněných panovala v otázce potřeby reformy současného penzijního systému. Ve své stávající podobě (tedy bez jakýchkoli, byť parametrických změn) je náš penzijních systém neudržitelný (dlouhodobě neufinancovatelný). Dříve nebo později by vedl k obrovskému deficitu a zhroucení celého systému, potažmo státních financí jako celku. Shoda u většiny účastníků panovala i v otázce, proč se u nás doposud se skutečnou reformou prakticky nezačalo. Základní problém je v tomto případě v absenci politického konsensu. Pro vládnoucí elitu je prakticky vždy výhodné odkládat reformu do budoucna, a přenést tak břímě zřejmě nepopulárních a pravděpodobně i bolestivých opatření na někoho jiného.

Zásadním politickým problémem je financovaní důchodové reformy. Stávající systém je v deficitu, který se v budoucnosti zřejmě bude dramaticky prohlubovat (jinak by nakonec ani nebylo nutné systém reformovat). Při transformaci tak musí z definice vzniknout transformační deficit a je třeba dohodnout vzorec, podle kterého se tento deficit rozdělí mezi současné a budoucí generace.[1] V této otázce je česká společnost shodě na hony vzdálena, byť již mnoho času nezbývá. Podle některých expertů na tuto problematiku lze parametrickými změnami ufinancovat deficit stávajícího penzijního systému pouze omezenou dobu (asi 30 let). Pak se stejně zhroutí, protože dle stávajících demografických prognóz bude v roce 2030 poměr 1,1 pracujícího na 1 důchodce.

Při úvahách o reformě by bylo vhodné vzít v úvahu také změny vycházejícího ze změn v pracovním chování lidí. Zvláště významná je mobilita pracovní síly, která bude ještě aktuálnější po našem vstupu do EU. Časem přestane být výjimkou, že lidé budou mít za život několik kariér ve více zemích. Nový systém by neměl být nastaven tak, aby tato mobilita pracovní síly nebyla překážkou možnosti zabezpečit se na stáří (jako je tomu nyní). Náš systém zároveň musí být kompatibilní se systémy fungujícími v EU tak, aby lidé i při větší pracovní migraci měli zajištěn určitý důchod.

Existuje celá řada modelů penzijního systému, mimo jiné například tyto: (a) průběžný systém organizovaný s větším ohledem na zásluhovost přispěvovatelů; (b) dobrovolný fondový systém na základě daňového zvýhodnění spořitelů (toto daňové zvýhodnění musí být limitováno, aby nedošlo k přílišnému zatížení daňového systému.); (c) fondový systém, který má povinnou a dobrovolnou část. Povinná část je garantována státem nebo se jedná přímo o státní fond, který se chová spíše konzervativně. Dobrovolná část se řídí principy finančního trhu, s možností vyšších zisků a odpovídající míře rizika.

Přestože se názory jednotlivých účastníků často dramaticky odlišovaly, všichni souhlasili s nutností změny současného systému. Většina účastníků se nakonec zřejmě přiklonila k názoru jisté kombinace průběžného a (dobrovolného či povinného) fondového pilíře.Často byl zmiňován systém založený na třech pilířích: první pilíř bude tvořen průběžným systémem, druhý pilíř bude povinný, státem regulovaný fondový systém a třetí pilíř bude tvořen dobrovolným fondovým systémem.

Mnohem výrazněji posílen by měl být v novém důchodovém systému princip zásluhovosti při zachování principu sociální solidarity. Nejčastěji se vyskytoval názor, že právě průběžná část by měla být založena na principu solidarity se sociálním podtextem. Výše důchodu vypláceného v rámci průběžné složky by měla každému garantovat určitý minimální příjem. Radikálnější zastánci zodpovědnosti každého za sebe sama navrhovali příjem na úrovni životního minima, jejich poněkud socialističtěji ladění kolegové diskutovali o navázání výše průběžné složky na určitý poměr důchodu k průměrné mzdě popřípadě na garanci stabilní kupní síly. Průběžná složka důchodového systému by měla být oddělena od státního rozpočtu, garantována státem a fungovat na principu virtuálních účtů. Výše důchodu bude vycházet z počtu odpracovaných let. Zásluhovost bude naopak zohledňovat fondová část, která by měla tvořit podstatnou část celého systému.[2]

Fondový systém (ať již povinný či nepovinný) rozhodně nebude možné zavést ze dne na den. Rozhodně by také bylo nutné diskutovat nastavení počátečního poměru mezi průběžně financovaným paušálem a individuálním fondovým spořením (zpočátku by poměr mohl být 50 na 50, později by váha fondové složky mohla vzrůst až k 70-ti procentům). V každém případě bude dlouhou dobu existovat smíšený systém s fondovou a průběžnou složkou.

Důležitým parametrem každé reformy je věk odchodu do důchodu. Ten by měl být zcela individuální záležitostí. Pro vznik nároku na paušální důchod by jako kritérium měl zřejmě sloužit určitý počet odpracovaných let nežli nějaká fixní, administrativně určená hranice. Zároveň by také měla existovat možnost předčasného odchodu do důchodu, byť s určitými postihy (krácení fixního důchodu). Žádný pracovník by rozhodně neměl být sankcionován za to, že se rozhodne pracovat i přes důchodovou hranici věku. Pokud důchodce pracuje, mělo by dojít k souběhu pracovních příjmů i vypláceného důchodu, který bude ovšem zdaněn důchodovou daní.

Kardinální otázkou reformy (v jakékoli podobě) je způsob financování transformačního deficitu. Obrovské dodatečné náklady, které každá reforma přinese, je nutné rozdělit mezi současné a budoucí generace. Za úvahu by stálo použít jako startovací kapitál výnosy z privatizace, které by neměly být někde „zašmeleny.“ Tímto způsobem by se mohla citelně snížit dodatečná zátěž současných i budoucích generací. V této souvislosti zazněla také slova, že dobrým startovním kapitálem pro rozběh případně reformy by mohly být peníze vyčleněné na nákup nadzvukových Gripenů.

Prakticky všechny smysluplné varianty penzijní reformy počítají též s fondovou složkou – ať již povinnou či nepovinnou. Zásadní otázkou každé reformy tak je kredibilita penzijních fondů anebo odpověď na otázku jak v českých podmínkách vybudovat penzijní fond, u kterého budou všichni věřit, že tu i za 30 let bude a bude vyplácet penze? A to vše po čtyřiceti letech reálného socialismu, kdy je stále velmi živá vzpomínka na konec penzijních fondů za minulého režimu a zároveň také velmi čerstvá (a drahá) zkušenost s řadou vytunelovaných bank, kampeliček a investičních fondů.

Z tohoto pohledu je zřejmě žádoucí, aby byly penzijní fondy pod silnou regulací (pokud jde o investice fondu, mělo by jít o investování do minimálně A-čkových obligací, ale měl by se nechat i určitý prostor pro venture kapitál (5-10%)). V každém případě by měl být kladen mimořádný důraz na stabilitu a jistotu. Podle jednoho názoru by stát měl dokonce garantovat bezpečnost těchto investic. V opačném případě, pokud by se opakovala situace investičních fondů a kampeliček, nemůže vzniknout systém založený na osobní odpovědnosti jedince. Jeden z účastníků při této příležitosti vzpomněl na svého dědečka – živnostníka, který spořil do důchodových fondů, komunisté je znárodnili a jemu dali minimální penzi.

Jeden ze zajímavých nápadů týkajících se státní garance penzijních fondů vycházel z myšlenky zřídit vedle běžných komerčních fondů i alespoň jeden fond, jehož správce by vybíral stát, a který by měl nejméně rizikové portfolio. Za hospodaření (resp. nevytunelování) tohoto fondu by pak ručil stát. Tento fond by byl určen pro konzervativní investory, garance státu (pojistného fondu) by v případech ostatních, rizikovějších fondů klesala úměrně k riziku. Tato pravidla by měla být nastavena jako pevná od počátku, v opačném případu by hrozilo, že by byla v případě krachu některého z fondů politická reprezentace vystavena tlaku klientů, což by mohlo vést k řešením typu nadlimitního odškodnění kampeličkářů.

Pokud skutečně dojde (což doufáme) k většímu rozmachu penzijních fondů, bude nutné vyřešit otázku, kam směřovat jejich investice. V České republice stále není plně rozvinut kapitálový trh. Kam tedy budou jednotlivé penzijní fondy investovat? Ve světě existuje plně rozvinutý globalizovaný kapitálový trh, a proto se nabízí možnost investovat z velké části (případně zcela) v zahraničí. Z hlediska stability ekonomiky by ovšem bylo vhodné, aby penzijní fondy operovaly v co největší míře na území ČR. Mezi problémy související s investicemi do zahraničí souvisí mimo jiné i kursové riziko. Fondy by se v každém případě měly zabezpečovat proti výkyvům trhu vhodnou diversifikací.

Za cíl všech reforem někteří diskutující označili také „obranu proti asociálnímu chování potřebných“. Za hlavního škůdce byl v oblasti sociální označen ministr Špidla, který heslem „sociální dávky do každé rodiny … dělá z této země čekárnu na fašismus“. Právě sociální systém prosazovaný ČSSD je destrukční pro celou společnost. Hlavní chybou je podle diskutujících fakt, že řešení je hledáno v nejlehčím postupu, tedy platit „údajně sociálně potřebným“ další peníze. Právě tento způsob je cestou do pekel a hlavně směrem k pasti chudoby sociálních dávek. Diskutující v žádném případě neodmítli morální solidaritu s chudými, řešení by však měla být systémová. Nejhorší na tomto stavu je přitom skutečnost, že celý tento systém je financován z daní střední vrstev, které by se v případě zvyšujícího se zatížení mohly ještě více polarizovat vůči chudým.

[1] Je třeba si uvědomit, že dnešní produktivní generace bude při provedení reformy pravděpodobně vystavena povinnosti dvojího plnění. Musí financovat průběžný systém pro současné i budoucí důchodce a současně si spořit v rámci fondového systému na své stáří.

[2] Jedním z argumentů pro minimalizaci solidarity byl triviální, byť často opomíjený fakt, že stáří a smrt jsou zcela předvídatelné skutečnosti. S výjimkou různých zdravotních problémů, životních katastrof a podobných událostí mimo naši kontrolu tedy nic nebrání tomu, aby se každý z nás na stáří připravoval tím, že bude spořit a investovat.

Penzijní reforma

Důchod: právo nebo luxus?